Fotograf Magazine

Buňka oddělená od svého okolí polopropustnou membránou je ve vztahu permanentní výměny se svým prostředím a tím i s dalšími buňkami. Australská teoretička Astrida Neimanis mluví v tomto kontextu o onto-logice membrány („amniotics“), tedy o neredukovatelné provázanosti různých životních forem i celoplanetárních procesů, která se v pojetí tzv. hydrofeminismu manifestuje prostřednictvím koloběhu vody.

Materiální provázanost, tentokrát prostřednictvím molekuly soli, která je jednou z fyziologických konstant živých organismů, manifestují na své výstavě Isotonic Song i Pavel Příkaský s Miroslavou Večeřovou. Organicky koncipovaná multimediální instalace předkládá na jedné straně jakoby striktně materialisticky vnímaný obraz světa, současně ale vybízí také k jeho ideologickému přehodnocování, pokud jde o člověka jakožto jednající a vnímající subjekt, který je mírou všeho kolem. Étos výstavy tak koresponduje se současnými myšlenkami post-humanismu a s environmentálním monismem, který opětovně artikulují představitelé kritické teorie či feminismu. Formálním řešením výstavy Večeřová s Příkaským v zásadě nepřekračují současnou globalizovanou estetiku materiálově expresivních objektů kontrastujících se „sterilitou“ galerijního prostoru, zapojením dalších tvorů do procesu tvorby (býci, kteří lízáním zformovali solné „skulptury“) ale přece jen vstupují na nové území, které může nejen v praxi obohatit jejich tvůrčí postupy, ale bráno doslova také rozšířit koncept autorství, respektive přeneseně rozšiřovat naše antropocentrické pojetí subjektivity.

Tereza Jindrová