Fotograf Magazine

Bývalý fotbalový brankář a adept strojního inženýrství (a také student brněnské FaVU) Petr Strouhal nepatří mezi mediální hvězdy své generace, ačkoliv se nadvakrát objevil na pražském Bienále mladých připraveném Karlem Císařem a Jiří Ptáček ho vystavuje téměř neustále. Také já sám jsem ho oslovil pro loňské fotografické bienále. Jeho zahalenost a nečitelnost však, zřejmě záměrně, odmítá širší publikum. Strouhal je spíš velmi introvertní sochař, který má k smrti rád absurdní postprodukci, jež ho žene zpět někam k momentu, kdy se poválečný surrealismus začal nesmyslně odrážet už i v animovaných filmech pro děti.

Jak píše k Strouhalově výstavě ve Fotograf Gallery její kurátor Jiří Ptáček, jde o „pokusy s chlupatou abstrakcí a gesty mrtvé ruky“. Hra s měřítkem skutečných věcí, s jejich zmenšenými i nadživotními modely, vytváří pozadí pro příběhy na samé hraně sdělitelnosti (a často daleko za ní). Poloabstraktní dřevěná busta, která kraluje čelní zdi výstavy, je ve skutečnosti „objet trouvé“, který vytvořil kůň při broušení svých zubů. A podivný vypouklý flek na podlaze, „setkání rozšlapané modelíny a okousaného kartonu“, jen potvrzují, že Strouhal je vlastně sochař hledající samotné meze forem i představivosti. Zvláštní rozpor a těkavost mezi nálezem a kreací, tedy náhodou a záměrem, je ústředním prvkem všech Strouhalových projektů, v nichž je více než umělcem v tradičním smyslu slova poučeně pobaveným demiurgem.

Pavel Vančát