Fotograf Magazine

Fotograf Philippe Jarrigeon vyvinul vlastní strategii, jak fotit módní fotografii bez lidí. Konečně žádné produkční problémy s lidským faktorem, žádné vyčerpávající výběry a pak dlouhé hodiny trávené jejich komandováním a inscenováním, vysvětlováním svého záměru a nacvičováním toho nejsprávnějšího gesta, pohybu, pózy. Nemluvě o ušetřených penězích za honoráře a božském klidu při práci…

Zatímco rakouský umělec ErwinWurm vynalezl pro svět umění svoje „one minute sculptures“, doslova minimalistické sochy, nenáročné na materiál, jejichž filosofie spočívá v maximálním využití možností lidského těla, předmětů a situací vycházejících z každodenního života, mladý francouzský umělec Philippe Jarrigeon tvoří na podobném ideovém základu ve sféře módní fotografie. Skulptury ErwinaWurma jsou časově omezené, většinu známe jenom ze záznamů a fotografií, jejich síla ale spočívá v maximální zhuštěné koncentraci výrazu, který tematizuje možnosti a limity lidského těla. To, co na svých fotografiích vytváří Philippe Jarrigeon, můžeme taky nazvat jakýmisi dočasnými skulpturami, ale ještě přesněji to jsou perfektně komponované asambláže, které tvoří loutky hrající své představení v černém divadle na pozadí divadelní kulis.

Je už téměř všeobecným mottem, že naše doba je ve vizuální pasti. Přelidněná není jenom zeměkoule, ale i naše alternativní a virtuální životy, které žijeme obklopeni obrazovkami, tiskem a reklamními plochami všeho druhu. Naaranžované modelky na nás křičí z miliónů barevných stránek a reklam všude kolem. I ty nejprogresivnější reklamní kampaně se jenom těžko a s velkým strachem pouštějí do konceptů, které by nebyly založeny na krásných nebo jinak vizuálně přitažlivých obličejích a tělech živých modelek a modelů nebo známých postav showbyznysu. Alespoň kousek nahé lidské kůže. Ještě pořád zboží prodává a v podstatě není důvod to měnit.

O to víc osvěžující je pak setkání s obrazovým materiálem, který byl taky vytvořen pro komerční využití v magazínech, ale naleštěný svět glamouru postavený na ikonických tvářích převrací naruby. Vystačí si s fantazií, zveličením, zvýrazněním obyčejného, s nezvyklými kombinacemi a s pár balónky a vycpanými rukavicemi a punčocháčemi. Tyto rekvizity skutečně dovedou nahradit sexy těla modelek, jsou tvárné, stačí je správně seřadit, upevnit a ještě je tu výhoda libovolného upravování proporcí v případě potřeby.

Philippe Jarrigeon na svých fotografiích rozbíjí figuru na jednotlivé elementy, které na sebe následně přitahují zostřenou pozornost. Vůbec si přitom nemusí dělat hlavu s gravitací ani s jinými fyzikálními zákony. Nutí diváka hrát s ním jeho hru, nezahálet ani při konzumaci komerčních obrazů, neservíruje mu všechno až pod nos, nabízí svou skládanku. Každá část této vizuální skládanky je zároveň samostatným objektem, je kouskem v rastru, který dokáže fungovat i vlastním životem. Je nezávislý, ale v kombinaci s celkem je neopakovatelný.

Tak jednoduchý a zároveň mimořádně vizuálně přitažlivý koncept funguje na podobném principu jako právě „one minute sculptures“. Používá předměty i situace, které se nám často zdají tak obyčejné, že si jich vlastně již vůbec nevšímáme, nevnímáme jejich existenci. Jsou pro naše vidění vytěsněny a už vůbec nečekáme jejich přítomnost v kontextu módní nebo komerční vizuality, v kombinaci s luxusním zbožím. O to větší je pak naše překvapení a radost z nečekaného objevu. O to větší má pak tahle hra pozitivní účinek. Tyto obrazy se ve skrumáži lesklých stránek neztratí, zapamatujeme si je, protože na nich náš zrak spočinul po delší časový úsek, protože ho dokázaly upoutat, ne jenom omráčit a oslepit falešným třpytem.

Koncepce těchto „módních asambláží“ tvoří základ prací Philippa Jarrigeona publikovaných v posledních letech v různých lifestylových i módních magazínech. Záliba v inscenování zátiší kombinováním nejrozmanitějších přivlastněných kulis tvoří hlavní linii jeho tvorby. Autorova fantazie dokáže zpracovat a využít i tak absurdní věci, jako jsou dvě růžové prasečí hlavy naaranžované na černém pozadí v nonšalantním zátiší, které na nás mrkají lidskýma očima, vystupujícíma z tváří nalíčených ve stylu skupiny Kiss.

Staré dobré principy surrealismu jsou tady s lehkostí revidovány a použity ve prospěch spojení módního světa luxusu, elegance a extravagance se světem nízkým, obyčejným, vtipným a částečně i nevkusným, ale vždycky lidským.

Je to komerce, která obstojí i v kontextu současného umění a která se pohybuje na pomyslném „území nikoho“, kde právě nezařaditelnost na jednu nebo druhou stranu umožňuje s lehkostí a bez větších omezení proplouvat oběma směry.

Anna Maximová