Fotograf Magazine

PHoto España už šestnáct let patří k největším a nejvýznamnějším fotografickým festivalům světa. Jeho specialitou je střídání hlavních kurátorů v tříletých intervalech, což na jedné straně zabraňuje opakování určitých stereotypů u festivalů, v jejichž čele po mnoho let stojí stejní lidé, jako je tomu u festivalů v Paříži, Houstonu, Bratislavě nebo Lodži, na druhé straně to občas přináší velké koncepční skoky, odrážející osobní priority kurátorů. Zatím poslední hlavní kurátor, Kubánec Gerardo Mosquera, který letos v této funkci končí, to vůbec neměl jednoduché, protože vedl festival v době prohlubující se ekonomické krize Španělska, kdy mnozí tradiční soukromí sponzoři svou pomoc výrazně omezili nebo ji zcela zrušili a veřejné kulturní instituce byly postiženy drastickými škrty svých rozpočtů. Výrazně redukovat své náklady proto musel i festival, i když jeho letošní rozpočet 1 895 000 eur zase tak nízký nebyl (byl ovšem více než třikrát nižší než rozpočet festivalu v Arles). Letos v Madridu bylo vidět mnohem méně festivalových vlajek a plakátů, v oficiálním programu bylo jenom 26 výstav (dalších 48 expozic bylo součástí Otevřeného programu a „Off festivalu“), dřívější slavnostní večeře pro hosty se nekonaly a pohoštění na vernisážích bylo velmi skromné. Jeho pořadatelé z fotografické organizace La Fábrica jsou však nadšeni, že se jim ho podařilo rozšířit i do dalších měst. V nedalekém Alcobendas, kde už existuje velká fotografická sbírka a kde probíhají festivalová hodnocení portfolií, ještě letos vznikne Mezinárodní centrum PHoto España, které bude organizovat tvůrčí dílny a různé další vzdělávací programy pro fotografy. Madridský festival chce daleko intenzivněji spolupracovat především s Latinskou Amerikou. Dvakrát ročně tam organizuje hodnocení portfolií, pravidelně uvádí expozice známých jihoamerických fotografů, založil brazilskou pobočku. Své aktivity však stále více rozšiřuje také do španělských měst a letos také díky spolupráci s Českými centry a Cervantesovým institutem i do Prahy, kde byla na jaře uvedena výstava portrétů a bezprostředních momentek od filmového režiséra Carlose Saury a jeho vrstevníka Leopolda Pomése stejně jako expozice dokumentárních snímků vítěze loňské soutěže portfolií Yaakova Israele.

Samozřejmě hlavním festivalovým centrem zůstává Madrid a největší pozornost se upíná na oficiální výstavní program, který měl letos atraktivní téma: Tělo – Eros a politika. Organizátoři ho pojali velmi široce a do jeho „politické“ části zařadili třeba i průměrné magazínové fotografie Marka Shawa, ukazující život prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho a jeho manželky. Obě festivalová témata propojovaly dvě velké a jedna menší expozice. Tou první byla přehlídka Žena – feministická avantgarda 70. let ze sbírky rakouského elektrárenského koncernu VERBUND. Fotografie jednadvaceti zastoupených autorek, mezi nimiž nechyběly Martha Rosler, Cindy Sherman, Hannah Wilke, Francesca Woodman, Valie Export či Helena Almeida, byly radikální polemikou s dominujícím mužským pohledem na ženu a současně plně zapadaly do tehdejších tendencí akčního a konceptuálního umění i právě probíhající sexuální revoluce. Pro mnohé z vystavujících bylo vlastní tělo objektem řady provokativních děl s tématy hledání identity, boje za emancipaci či ironizace machismu, jiné ho používaly k introspektivním sondám. Druhou výstavou, spojující motivy těla s politikou, byla nápaditě nainstalovaná retrospektiva proslulé íránské umělkyně (ovšem už dlouho žijící ve Spojených státech) Shirin Neshat. Její inscenované výjevy se zahalenými muslimskými ženami v poušti, fotografie propojující fragmenty těl s promítanými texty i vizuálně silné videoprojekce s motivy rebelie symbolicky vyjadřují jak složité postavení žen v její vlasti, ovládané konzervativním teokratickým režimem, tak obecnější konflikty násilné moci a náboženského fanatismu na jedné straně a svobody a individualismu na straně druhé. A konečně třetí z tohoto okruhu byla nevelká výstava Mexičana Fernanda Brita, na níž byly k vidění fascinující obrazy mrtvých těl v bukolických krajinách. Autorovi, reagujícímu na vzedmutou vlnu násilí mexické narkomafie, se v nich podařilo sugestivně propojit hrůzu a krásu stejně jako dokumentární a výtvarnou fotografii. Řada expozic byla zasvěcena klasickému aktu – či spíše tradičnímu zobrazení nahého těla (dlužno dodat, že v naprosté většině ženského, protože mužský akt hrál výraznější roli jenom na výstavě Roberta Mapplethorpa). K hlavním atrakcím festivalu patřila dvojvýstava klasiků moderní americké fotografie Edwarda Westona a Harryho Callahana z fondů Centra pro tvůrčí fotografii Arizonské univerzity. Název On, ona, ono zdůrazňoval skutečnost, že oba tvůrci fotografovali hlavně ženy ze svého nejbližšího okolí a často se prostřednictvím svých fotografií snažili o vyjádření svého vztahu k nim. Westonovy maximálně ostré a tonálně bohaté akty, nezřídka vznikající v exteriérech skal a pouští, zpravidla abstrahují těla do elementárních linií, zdůrazňují kontrasty světel a stínů a akcentují propojení člověka s přírodou. Harry Callahan, který po mnoho let fotografoval především svou manželkou Eleonoru, představuje subjektivnější pojetí aktu. Ale i u něj najdeme tendenci k redukování skutečnosti na minimum motivů a ostré kontrapunkty černé a bílé. Na výstavě v Circulo de Bellas Artes, jedné z nejvýznamnějších výstavních prostor v Madridu, ovšem nebyly k vidění jenom akty, ale i ukázky dalších jejich fotografií, často řazených do působivých motivických paralel. Škoda, že na retrospektivu třetího amerického klasika Emmeta Gowina bylo třeba putovat až na okraj španělské metropole do galerie nadace MAPFRE a nebylo ji možno přímo konfrontovat s Callahanovými díly. Řada Gowinových fotografií jeho ženy Edith má totiž s nimi mnoho společného v obdobně intimním a láskyplném pohledu.

Česká fotografická tvorba byla letos zastoupena Františkem Drtikolem, jehož komorní výstava modernistických aktů z let 1923–1929 byla otevřena v Královské akademii výtvarných umění San Fernando v bezprostředním sousedství děl takových tvůrců, jakými byli El Greco, Giuseppe Arcimboldo, Francisco Goya, Diego Velázquez či Juan Gris. Šlo o vůbec první samostatnou Drtikolovu výstavu ve Španělsku, jež zahrnovala akty z jeho vrcholného období, kdy osobitě reagoval na podněty futurismu, expresionismu, art deco a dalších směrů a často propojoval těla modelek a modelů s geometrickými dekoracemi či s vrženými stíny. Expozice, na jejímž uspořádání mělo velký podíl České centrum v Madridu,denně přitáhla přes 500 návštěvníků. Organizátoři PHoto España hrdě proklamovali, že letos byla v programu bohatě zastoupena východoevropská fotografie (rozdíl mezi střední a východní Evropou je pod rozlišovací schopnosti většiny Španělů). Ve skutečnosti to ovšem jenom o tři expozice. Kromě Drtikolových aktů šlo o invenčně nainstalovanou výstavu oderotizovaných fotografií nahých těl z cyklu Gestikulace ze 70. let od jednoho z průkopníků polské konceptuální fotografie Zbigniewa Dłubaka a o výrazně stylizované autoakty a autoportréty litevské fotografky Violety Bubelyté, které v prudérním Sovětském svazu mnohdy vyvolávaly pobouření.

Velkou atrakcí měla být expozice fotografií z fondu Národního centra výtvarných umění v Paříži. I když byla zastřešena všeobjímajícím názvem Vědění je síla a obsahovala řadu děl slavných autorů Barbary Kruger, Borise Michajlova, Roberta Doisneaua, Jima Goldberga a dalších, chyběl jí jasně definovaný koncept. Objevněji a kompaktněji působila výstava španělských fotografií s motivy těla ze sbírky v Alcobendas, i když i jí by slušel jasnější kurátorský záměr a přísnější výběr. Řada svěžích děl, především moderních portrétů a fotografií na pomezí inscenované a dokumentární tvorby, byla v expozici čtrnácti současných latinskoamerických fotografů, vybraných ze soutěží portfolií, které PHoto España uspořádalo v Kostarice a Mexiku.

Rozsáhlá výstava s názvem (Re)prezentace našla působivý prostor v bývalé továrně na tabák.
Mimo oficiální festivalový program proběhla řada menších výstav, mezi nimiž nechyběly expozice Thomase Ruffa, Maxe Pama, Bernarda Plossua a dalších mezinárodních hvězd.Jedním z největších zklamání byla výstava nových zátiší od Nobuyoshiho Arakiho, který na balkóně svého domu fotografoval ostře barevné květiny, doplněné dětskými panenkami, symbolizujícími jeho zemřelou manželku, a modely dinosaurů, zastupujícími autorovo alter ego. Byl to smutný pohled na to, jak hluboko klesnul tak oceňovaný (a mnohdy přeceňovaný) autor provokativních erotických fotografií.

Madridský festival ovšem nejsou jenom samotné výstavy. Velmi důležitou součástí je teoretické sympozium, letos pod vedením Olivy María Rubio pochopitelně věnované tématu těla, precizně zorganizované hodnocení portfolií, soutěžní výstava nejlepších fotografických publikací, která však bohužel neprobíhá v Madridu, ale ve městě Alcalá de Henares (letos hlavní cenu v mezinárodní kategorii získala kniha Karla Lagerfelda a Carine Roitfeld The Little Black Jacket, nejlepším nakladatelem byl vyhlášen německý Hatje Cantz), rodinné tvůrčí dílny, vzdělávací programy pro tři stovky studentů madridských škol a řada komentovaných prohlídek výstav. To, že PHoto España je tak otevřen širokému publiku (za první měsíc od svého otevření začátkem června přilákal přes šest set tisíc návštěvníků – a to mnohé výstavy byly otevřeny podstatně déle) a dělá toho tolik pro popularizaci fotografie, je zřejmě jeho největším kladem.

Vladimír Birgus