Fotograf Magazine

Jan Svoboda, narozený 27. července 1934 v Bohuňovicích u Olomouce, umíral jako osamělý muž v řadovém činžáku pražské čtvrti Košíře. Právě zde vytvořil podstatnou část díla. Nalezen byl 9. ledna 1990. Coby den skonu byl úředně zaprotokolován Nový rok. Byť se tvůrce nedočkal monografie, na níž s Petrem Balajkou pracoval, uměl si ji představit. Zvětšeniny předloh pro tisk sice tenkrát svěřil kolegovi, avšak podílel se na jejich výběru. 

Nejmladší reprodukce v první a čerstvě i v druhé umělcově knížce nesou vročení 1986. Svoboda začal podle vlastních slov vážně fotografovat o tři dekády dříve. Rané artefakty zahrnují vedle zátiší a střídmými dvoustranami reprezentované série 100 pohledů na michelskou plynárnu též portréty spřátelených výtvarníků, oběma knihami opomenuté. Svoboda se považoval za jednoho z nich a reprodukoval jejich díla. Užíval tedy fotografie současně jako pomocného média i prostředku sebevyjádření. Po celý život se potýkal s podobným podceňováním metafyzických rysů své práce jako jiní umělci s fotoaparátem. 

Rovněž druhá monografie Jana Svobody je nadepsána výhradně umělcovým jménem, autorem textu a výběru reprodukcí je Pavel Vančát. Zkratku svého pohledu na Svobodův odkaz představil již ve Fotografu č. 4 (2004) a připravil též komorní instalaci z pozůstalosti pro galerii Ateliér Josefa Sudka (2006). Ve vícestranné interpretaci Jana Svobody má ovšem význačné předchůdce. Připomíná je funkčními citáty a odkazy, dokládajícími znalost problematiky a nezahlcujícími čtenáře detaily. V recenzi by pochopitelně byla bližší rekapitulace nemístná; k opakování, čeho Svoboda dosáhl, je užitečný především vlastní počin Vančátův. Zvýrazním pouze krajní moment. Aktualizace umělce coby postmodernisty (Antonín Dufek) je přijata a doznává posunu. Zatímco Svoboda opakovaně vzýval tradici a zdůrazňoval dětství v moravské vísce i venkovské zdroje své inspirace, slogan Vančátovy knihy na obálce ho řadí „mezi světové průkopníky fotografické apropriace a předchůdce konceptuální fotografie“. Inu, každý interpret hledá svého Svobodu. I za cenu možného nedorozumění. Pro mnohé z diváků ale fotografoval Jan Svoboda (zejména) vlastní stůl v duchu Cézannova malování hory Sainte-Victoire. Tedy nikoli dle teze, nýbrž intuitivně. Nestávají se obrazy pouhou ilustrací, jakmile jednou pochopíme jejich koncept? Nepřevládá při vnímání konceptuální série nuda? Není inspirativnější nevyzpytatelno? A není tedy Vančátův posun Svobodovy aktualizace kontraproduktivní? I monografista ostatně připomíná možnost, že svobodovské tituly Dvacátá třetí fotografie podle Josefa Sudka (1970) a Sedmdesátá druhá fotografie podle Josefa Sudka (1973) naznačují fiktivní cyklus a tudíž distanci namísto oddanosti. 

Vyjde-li jednou Svobodovi reprezentativnější album, mělo by být obsažnější a formátově velkorysejší. Z 92 reprodukcí je nyní tucet z 80. a desetina z 50. let. Dané poměry vymezují za ohnisko díla léta 60. až 70. K působivosti Svobodových fotografií přispívá přesné ladění přechodů mezi valéry šedí, znamenající extrémně náročný polygrafický úkol. V první monografii jako by na něj tiskaři rovnou rezignovali. Podruhé bylo východiskem skenování negativů. Digitalizace originálů by měla příště dostat přednost. Alespoň tam, kde je fotograf signoval a datoval. Těmito přípisy dojem z obrazu dovršoval. Vančát to samozřejmě ví, píše o tom a klíčový pozitiv Druhé strany fotografie (1969) reprodukuje ze sbírky Moravské galerie v Brně. V první monografii se stejný záběr ocitl bez autografu a srovnání dokládá, že ve Svobodově případě je rukodělný punc těžko postradatelný. Významné jsou také rozměry zvětšenin a Vančát ediční poznámkou omlouvá, že některé formáty musel kvůli nedostupnosti dat vynechat. Ačkoli zpravidla údaje nechybí, přece skeny negativů nemohly být doladěny podle muzejních deposit. Za ukázku rozdílu může posloužit Melancholie (1963), reprodukovaná Fotografem s přihlédnutím k originálu. Znalce možná budou posuny pronásledovat při každé prohlídce 37. čísla knižnice Fototorst, kompromis byl nicméně úsporný. Monografii Jan Svoboda finančně podpořilo Ministerstvo kultury České republiky a bez dotace by sotva vyšla. Svobodovy věci jsou totiž více reflexí umění a média fotografie než zprostředkováním populárních motivů. V letošním roce nárůstu daně z přidané hodnoty (nejen) v oboru knižní kultury nakladatel Viktor Stoilov pokračování edice Fototorst 38. svazkem neplánuje. Rok 2013 nechává otevřený.

Josef Moucha

Pavel Vančát: Jan Svoboda. Praha, Torst 2011.