Fotograf Magazine

Fenomén „nového malířství z Polska“ se zrodil před více než jedním desetiletím, a přestože nepěstuje žádný jednotný styl, netvoří žádnou skupinu a pracuje rozptýleně, spojuje ho na mezinárodní scéně jeho speciální vtip a vysoká kvalita. Mladé umělecké pozice zpočátku kriticky reagovaly na předchozí období jak sociálního realismu, tak na silnou vlnu konceptuálního umění.

Skupina mladých studentů z krakovské akademie se v polovině 90. let kriticky vymezila proti svým profesorům a jejich vágnímu přístupu hodnocení. Především Wilhelm Sasnal, Marcin Maciejowski a Rafał Bujnowski odmítli onu bezchybnou, „pěknou“ malířskou dikci svých učitelů. Právě tímto atributem „ładnie“ pojmenovali svou skupinu a od té doby se éra nového polského malířství stala pojmem sama o sobě. Ačkoli po celá 90. léta bylo pro polskou scénu příznačné především konceptuální umění a videoart, které svými sociálně kritickými instalacemi atakovaly konzervativní a silně katolické prostředí. Čistá malba byla povážována za nedostatečně kritickou a ne-současnou, proto i nová generace se neomezila jen na malbu, ale pracovala s filmem a fotografií a vytvářela ironicky abstrahované obrazy.

Dnes jsou členové skupiny Ładnie již osamělými běžci, kteří dobyli mezinárodní trh se současným uměním. Přesto lze jejich tvorbu popsat jako rozmanitou, chytrou a osvěžující, i když jinak než například realismus „nové lipské školy“. Pravděpodobně nejradikálnějším představitelem je Rafał Bujnowski (1974), jehož malířský přístup je vědomě konceptuální. Tématem jeho prací, které vedle malby zahrnují objekty, videa nebo akce, je znejasnění rozdílu mezi osobností umělce a malířským „řemeslníkem“ a zároveň konvence spojené se sociálním působením umělce a uměleckých děl.

Náměty – jako jsou domy, auta, manželské scény, děti, okna, dřevěné trámy či papež – maluje nespočetněkrát. Několika rychlými, ale přesnými tahy štětce zachycuje každodenní motivy. Bujnowski produkuje svá plátna jako by mačkal spoušť fotoaparátu. Jeho až úsečný styl redukce komentuje stav holé skutečnosti. Plátno za plátnem ukazuje realitu bez hloubky a iluze, stejně jako Bujnowského nejednoznačný postoj ke stavu společnosti. Malířské „repliky“ obyčejných předmětů jsou autorovou uznalou a současně sarkastickou odpovědí bez dalšího komentáře a svůj význam odhalují v závislosti na okolí, v němž se nacházejí. Zdánlivě nevýrazná uhlazenost a analytický charakter obrazů předpokládá aktivní účast diváka v procesu percepce.

Bujnowski zničil romantický pojem malířství. Aura a ikonografie nehrají žádnou roli, důležité je množství pomalovaných pláten. Téměř jako by se jeho malířský přístup proměnil v utilitaristické gesto, respektive nutný záznam běžných aspektů každodenního života. Popírá princip originality a redukuje nápodobu až k absurditě. Malované série izolovaných objektů, umístěných na neutrálním uniformovaném pozadí a balancující na hranici monochromu, jsou maximálně přímé, přesto však odhalují téměř paradoxní složitost. Bujnowski se ve své malbě záměrně vzdává určité obratnosti, aby tak každý jeho tah přispěl k jasné definici obsahu. Je to autorův nesporný vizuální talent a malířská přesnost, vedle konceptuálního zaměření a samotného námětu, která sleduje možnosti výrazu.

Lucie Drdová