Fotograf Magazine

Důvod, proč jsme se v českých médiích setkali s ohlasy na letošní vydání Mezinárodního bienále fotografie a vizuálních umění (BIP2014) v belgickém Liège, nazvané Pixels of Paradise, je především ten, že zde byl díky péči Českého centra v Bruselu uveden kurátorský výběr ze současné české produkce. Nabízí se tak v českých poměrech dost exponovaná otázka, jak prezentovat současnou fotografii, a také stále sporné téma, do jaké míry pomáhají, či nepomáhají „národní“ přehlídky etablovat české umělce v zahraničí. S jistou ironií dospěli někteří čeští účastníci BIP2014 k nečekanému zjištění: Sekce, nazvaná O židli, kurátorského tria Hynek Alt, Aleksandra Vajd a Karina Kottová jako jediná z celkem 12 sekcí v rámci bienále obohatila akci o multimediální a mezinárodní rozměr. Zdálo by se, že tato nadsázka má jen kompenzovat český komplex nedostatečného vystavování v zahraničí, ale pravdou je, že česká sekce se skutečně vymykala nejen svým nacionálním vymezením, ale hlavně formou a obsahem. I přes přívlastek „mezinárodní“ v názvu festivalu jsou na BIP k vidění převážně belgičtí umělci. V porovnání s metropolitními přehlídkami má BIP punc periferie a drží se převážně v mantinelech fotografického média. To má řadu kladných stránek, neboť tato akce dává příležitost i regionálním autorům a zapojují se do ní i lokální instituce a prostory.

Liège se nachází v někdejší průmyslové zóně frankofonní části Belgie. Festival fungující od 90. let není určitě atrakcí, na jejíž zahájení se masově sjíždějí profesionálové ze světa, ale jde o akci, která má kontinuitu, ale hlavně specifické půvaby. Bienále odkrývá historii regionálního industriálního centra, v některých sekcích nabízí pohledy do historických sbírek města a muzeí. Je velmi sympatické, jak přirozeně letošní témata liègeského bienále propojují současnost a minulost, jak současná fotografická a videoartová produkce komunikuje s historickými exponáty výstavních síní regionálních institucí. Leitmotiv BIP2014 má co do činění s problémy, které médium fotografie konstituují: „Seeing and Believing“ odkazuje k ambivalenci obrazu. I když lže, říká pravdu. Odhaluje více, než jen realitu, a vede nás k většímu uvědomění si komplexity, která se za zobrazením skrývá. Klíčová

slova vidění a víry jsou jednotlivými sekcemi pojednány různě. Atraktivní témata mystifikace a posvátna, nehmotného a neviditelného světa, dostávají v iluzívnosti současného digitálního obrazu radikální dimenze a obsahy. Umělecká ředitelka BIP Anne-Françoise Lesuisse navrhla layout, který vztah obrazu a „nehmotného“ pokrývá duchařskými sekcemi Vues de l’Esprit (Zjevení ducha ), Mirages (Přízraky) nebo Prescience (Jasnozřivost) takřka doslovně. V dokumentaristické sekci Idoles (Idoly) pak řeší vztahy zobrazování a moci, v sekci Icones (Ikony) v Musée des Beaux-Arts de Liège dává symbolické a mytologické znázorňování v historických žánrech do souvislosti se současným technickým obrazem.

Výstava O židli je rozhodně podařená zejména v tom, že se kurátorský tým vyhnul stereotypnímu podání české fotografie, spíše představil reprezentativní výběr z české scény s ohledem k fotografickému kontextu bienále. Nemohly pochopitelně chybět stálice Jasanského a Poláka, Markéty Othové, Veroniky Bromové, Michala Kalhouse či Viktora Kopasze, z mladší generace například Jiřího Thýna, Radka Brousila, Lucie Scerankové či Johany Pošové, výstava ale posouvá „mutující médium“ fotografie ještě dál, neboť se otevírá i umělcům, kteří se zabývají téměř výhradně malbou (například Pavel Příkaský). Důležitý posun přináší také performativní a procesuální princip prací Martina Zeta, Václava Magida, Aleše Čermáka, Pavly Scerankové či Ladislava Vondráka nebo třírozměrná instalace Matyáše Chocholy. Jednoduché věci fungují – tím, že pojítkem děl je elementární motiv židle v nejrůznějších možných polohách, kontextech a situacích, zůstávají mantinely velmi otevřené. Do hry se dostávají také pozice autorů, kteří se vymykají současné postkonceptuální vlně fotografie.

Statement kurátorů české sekce se radikálně vymezuje vůči „pixelovému“ zaměření bienále v jeho religiózním, spirituálním či paranormálním pojetí tím, že si volí téma veskrze pozemské, které „stojí nohama na zemi“. Česká sekce formálně naplňuje spíš přídomek „bienále současného umění“ než konzervativně vymezeného „bienále fotografie“. Pokud jde o téma „židle v současném umění“, kurátoři neřeší, zda se kusy nábytku v dílech objevují v roli hlavní či pouze instrumentální – každopádně výsledkem sondy je zjištění, že spektrum českých umělců, kteří se tímto každodenním motivem tak či onak zabývali, je široké. Méně úrodné by byly možná v českých ateistických poměrech rešerše v oblasti religiozity a spirituality, ač i zde by se ledacos našlo. Konfrontace s belgickým prostředím jakkoli periferního formátu otevírá zajímavé problémy týkající se specifik české scény, a nabízí tak i další bohaté podněty k reflexi. Nehodlám se zde pouštět do analýzy historického vlivu reformace na českou mentalitu a její spiritualitu, ale není snad určitý ikonoklasmus a odmítání exaltovaných témat ve prospěch všednosti pro české prostředí něčím charakteristické?

Mariana Serranová