Fotograf Magazine

Od roku 1992, kdy vedení skomírajících Les Rencontres d’Arles převzal bývalý ředitel agentury Magnum Françoise Hébel, stoupal počet návštěvníků tohoto nejstaršího fotografického festivalu – od devíti tisíc před jedenácti lety až na loňských čtyřiaosmdesát tisíc. I když všechny ročníky nebyly stejně silné, vždy se našly ve festivalovém programu skvělé expozice a večerní projekce. Letošní 43. ročník, v jehož rámci bylo od července do září představeno šedesát výstav, však vyvolal rozpaky u mnoha pravidelných návštěvníků a tvrdé kritiky i v tak prestižních médiích, jako je britský deník The Guardian. Největší vinu na tom mělo nešťastně zvolené hlavní festivalové téma Francouzská škola. Zasvětit téměř polovinu festivalových výstav pedagogům, absolventům a studentům místní Národní vysoké školy fotografie nebyl šťastný nápad, i když škola letos slaví třicáté výročí svého založení. Fotografické školství rozhodně nepatří k tomu, čím by se Francie mohla na rozdíl od USA, Německa, Nizozemí, Finska, Polska nebo České republiky příliš chlubit, vždyť École Nationale Supérieure de Photographie v Arles je tam dosud jedinou vysokou školou specializovanou na fotografii. Tato škola s tříletým studijním programem bez možnosti doktorského studia je nepochybně kvalitní a mezi jejími zhruba 640 dosavadními absolventy najdeme řadu těch, kteří se úspěšně uplatňují ve fotografické tvorbě, kritice a kurátorství. Ale žádný z nich se dosud nestal globální hvězdou jako Andreas Gursky, Thomas Struth nebo Thomas Ruff z Kunstakademie v Düsseldorfu, Rineke Dijkstra z Gerrit Rietveld Academie v Amsterodamu či Gregory Crewdson z Yale University a věhlas většiny pedagogů nepřekročil hranice frankofonního světa. Proč tedy festival, který patří k těm nejvýznamnějším na světě, zvolil tak lokální hlavní téma? Zpočátku jsem si myslel, že to bylo kvůli prudce sníženému rozpočtu (tomu nasvědčovalo i mnoho nevyužitých výstavních prostor), ale ten byl ve skutečnosti ještě vyšší (šest milionů euro bez DPH) než v minulých letech. Důvodem tak zřejmě byla úzká provázanost mezi festivalem a školou, u jejichž zrodu stáli stejní lidé a jejichž společným budoucím sídlem by se měla stát nová budova, kterou podle návrhu architekta Franka Gehryho chce v Arles postavit nadace LUMA, jeden z hlavních sponzorů festivalu.

Přestože volba hlavního tématu festivalu nebyla šťastná, neznamená to, že by mezi vystavujícími studenty a absolventy arleské školy nebyli velmi dobří autoři. Čtyřiadvacet výstav dokumentovalo postupný odklon od dominujícího konceptualismu z doby počátků školy, kdy studenti pod vlivem pedagogů Christiana Milovanoffa a Arnauda Claase především vytvářeli cykly snímků s dlouhými literárními explikacemi, k široké škále aktuálních trendů současnosti. K nejúspěšnějším novějším absolventům patří Olivier Metzger, jehož tvorbu před časem představil také Francouzský institut v Praze. Jeho originální a sugestivní cyklus Smích (navždycky), ukazující život stárnoucí ženy, skvěle kombinuje inscenované a autentické snímky. Velmi silné byly také osobité portréty Aurory Valadeové, deprimující velkoformátové fotografie postupující průmyslové devastace islandské krajiny od Petura Thomsena či osobité ateliérové výjevy Grégoirie Alexandra. Přísnější selekce by však školní prezentaci nepochybně prospěla. Proč třeba výběrovým sítem prošly banální popisné záběry z oslav samostatnosti jižního Súdánu od Bruna Serralongueho nebo řada epigonských fotografií v tisíckrát rozmělňovaném stylu „Düsseldorfské školy“?.

Organizátoři festivalu nevyužili velkorysého prostoru, věnovaného Národní vysoké škole fotografie v Arles, ke konfrontaci s jinými školami – a přitom ve výstavních halách, kde většina výstav z této sekce probíhala, zůstalo mnoho prázdného místa. Jenom částečně vyšel jejich plán, že porovnání s dalšími školami přinese pět nominátorů účastníků soutěže o cenu Objev. I když každý z nich byl nějakým způsobem spojen s fotografickými školami v USA, Jihoafrické republice, Japonsku, Finsku a Velké Británii (už tradičně ani jeden z nich nebyl ze středoevropských zemí postsovětského bloku, kde dnes přitom fotografické školství prožívá velký boom), mnozí z nich nominovali autory, kteří se už dávno prosadili na mezinárodní fotografické scéně a pro nikoho, kdo trochu fotografii sleduje, nebyli žádným objevem. K těm patřil i třiačtyřicetiletý jihoafrický fotograf Jonathan Torgovnik, který zcela po zásluze získ al hlavní cenu ve výši 25 tisíc eur za mimořádně silné portréty žen, které byly brut álně znásilněny během rwandské genocidy a porodily děti, jejichž otci byli nepřátelští vojáci. Torgovnikovi se podařilo na jednoduše komponovaných fotografiích i v doprovodných textech zachytit tragické osudy znásilněných žen i jejich složité vztahy k dětem, které se narodily jako plody brutálních zločinů. 

Sympatickým rysem festivalu v Arles je skutečnost, že se neuzavírá do uzavřeného kruhu tradiční fotografie, ale dává i velký prostor současným výtvarným dílům využívajícím fotografic kého média. K takovým letos patřila výst ava jedné z nejvýznamnějších francouzských umělkyň současnosti Sophie Calleové, která propojila v myšlenkově hluboký a vizuálně silný celek její fotografické, filmové a literární dílo. Izraelský architekt, filmař a výtvarník Amos Gitai dostal pro prezentaci svých multimediálních děl celý gotický kostel z patnáctého století. Jeho výstava, v níž hrály velkou roli kontrasty světla a tmy, se otevírala až v osm hodin večer, kdy už nerušily světelné paprsky denního světla pronikající přes chrámová okna. Po čtyři dny na začátku festivalu probíhal organizačně i finančně náročný projekt Na Měsíc přes pláž. Jeho organizátor, Nadace LUMA, nechala přivézt do antického amfiteátru tuny písku a pozvala řadu umělců, aby ho přeměnili v písečné duny, mořskou pláž či krátery na Měsíci a potom různým způsobem zasahovali svými díly do tohoto sugestivního prostředí. Projekt měl propagovat vznik nového arleského centra současného umění, ale jeho spojitost s fotografií byla jenom velmi volná.

Tradičně silně zastoupena byla dokumentární a reportážní fotografie. Agentura Magnum letos měla v Arles setkání svých členů, a tak dvě desítky z nich vystoupily na večeru v Antickém divadle a mluvily o svých fotografických začátcích. Velký úspěch sklidil čtyřiaosmdesátiletý Elliott Erwitt, který v dobře vybrané projekci představil rozsáhlé dílo, zahrnující i mnoho hlubších fotografií, než jsou jeho populární anekdotické snímky se psy. Naopak příliš nezaujal celovečerní dokumentární film o Henrim Cartieru-Bressonovi. Jeho režisér Pierre Assouline v něm projevil velmi málo filmařské invence a vytvořil jakýsi mramorový pomník, jenž zpočátku zaujal autentic kými promluvami velkého fotografa, který, jak známo, se nerad nec hal fotografovat a filmovat, ale postupně začal nudit. Mimo jiné i špatným výběrem fotografií, mezi nimiž chyběly mnohé originální a dodnes svěží přízračné záběry ze Španělsk a, Mexika či Francie z 30. let a naopak přebývaly druhořadé krajinářské a portrétní snímky. Naopak k nesporným vrcholům prezentace Magna i celého festivalu byla výstava Cikáni od Josefa Koudelky, která v prosté, ale promyšlené instalaci v kostele svaté Anny na hlavním arleském náměstí předst avila nejenom ikonické fotografie, známé z knihy z roku 1975, ale i neméně silná mnohovrstevnatá díla, která se do původního vydání publik ace nedostala. Z padesátiletého odstupu ještě vynikla nadčasovost tohoto Koudelkova souboru, tvořícího vedle dramatických snímků z okupace Prahy v srpnu 1968 a z kontemplativněji a subjektivněji pojatého cyklu Exily tři zásadní pilíře jeho díla. Několik výbornýc h příkladů současného dokumentu přinesly výst avy organizované asociací Méjan či agenturou Vu, například strhující záběry z náboženských a politických konfliktů na Kavkazu od Itala Davida Monteleoneho či skvělé výsledky fotografických workshopů, organizovaných jeho krajankou, fotografkou, herečkou a zpěvačkou Georgií Fioriovou. Zklamáním naopak tentokrát byla historická část, prezentovaná třeba novými kopiemi ze st arých negativů z archivů bratrů Alinariových z Florencie či druhořadou sbírkou Jana Muldera, v níž nad několika zásadními díly předních latinskoamerických fotografů dominovaly banální snímky neznámých autorů z Peru.

Ale i když letošní ročník Rencontres d’Arles nepatřil k těm nejpovedenějším, každý návštěvník si v něm jistě pro sebe něco našel. Vždyť si také mohl vybírat i z několika desítek expozic z paralelně probíhajícího off festivalu (letos se ho zúčastnila i nová galerie Omnius, kterou si v Arles otevřela pražsko-pařížská kurátorka Helena Staub), z padesátky tvůrčích dílen, ohromné přehlídky nových fotografických knih, čtyř večerních projekcí v Antickém divadle, z Noci roku, během níž se tentokrát promítalo v chudé čtvrti na druhém břehu Rhony, a z různých sympózií a přednášek. Příští rok bude Evropským městem kultury nejenom Marseille, ale i celá Provence včetně Arles. Snad to bude impulzem k návratu arleského festivalu do jeho nedávných nejlepších let.

Vladimír Birgus