Fotograf Magazine

Letošní 45. ročník fotografického festivalu v Arles, tradičně probíhající po téměř celé léto, už předem budil velkou pozornost. Bylo to totiž naposledy, kdy v jeho čele stál François Hébel. Ten už Rencontres d’Arles krátce vedl v letech 1986 a 1987, kdy poprvé začal pořádat výstavy v upravených industriálních halách, a potom nepřetržitě od roku 2002. Nepochybně měl zásadní zásluhu na tom, že se skomírající festival podařilo zachránit a vybudovat z něj jednu z nejvýznamnějších fotografických akcí s ohromným rozpočtem (loni 6,3 milionů eur), jakým nedisponují ani organizátoři Benátského bienále, se stále rostoucím počtem návštěvníků, jenž se už přiblížil stovce tisíc, s mnoha kvalitními výstavami a projekcemi, ohromnou přehlídkou fotografických publikací, odbornými sympozii i vzdělávacími programy, do nichž se loni zapojilo před deset tisíc žáků. Navíc se na festivalu podařilo vytvořit neoficiózní atmosféru, v níž se umělecké a kurátorské hvězdy prolínají s obyčejnými návštěvníky. Tyto zásluhy Hébelovi nikdo neupíral a neupírá – stejně jako to, že na rozdíl od jiných francouzských festivalů prosadil angličtinu jako jeden ze dvou oficiálních jazyků.

V posledních letech však začaly přibývat výhrady k nízké úrovni řady expozic (snad nejhorší to bylo před dvěma roky, kdy byl festival zaměřen na arleskou Národní školu fotografie), k tomu, že Hébel coby bývalý ředitel agentury Magnum dává až příliš velký prostor jejím členům, že při výběru zahraničních tvůrců je zaměřený jenom na určité regiony, jakými jsou kromě Francie třeba Čína, Latinská Amerika a Afrika, zatímco s výjimkou Josefa Koudelky téměř ignoruje fotografy a kurátory z postkomunistických zemí střední Evropy (mezi nominátory soutěže Objevy nikdy nebyl žádný z této oblasti), že spolupracuje se stále stejnými lidmi. Postupně narůstaly jeho neshody s Majou Hoffmannovou, spolumajitelkou švýcarského farmaceutického gigantu Hoffmann – La Roche, která je významnou mecenáškou festivalu i jiných kulturních institucí. Některých přímo v Arles. Spolu se svým otcem se například zasloužila o vybudování letos otevřené budovy Van Goghovy nadace a už před několika lety představila plán na velké kulturní centrum podle architektonického návrhu Franka Gehryho. Jenže tato budova, na kterou Hoffmannová věnuje prostřednictvím nadace LUMA desítky miliónů eur, bude stát přímo v areálu bývalých železničních opravárenských hal, v nichž bývá umístěna velká část festivalových výstav. Mnoho těchto hal bude zbouráno, proto festival bude mít k dispozici výrazně menší výstavní plochu. Hébel na protest proti tomu odstoupil z vedení festivalu, od příštího roku ho nahradí dosavadní ředitel Elysejského muzea v Lausanne Sam Stourdzé. Bude zajímavé sledovat nakolik se ubrání tlakům Hoffmannové, která před klasickou fotografií, jaká dominovala festivalu v Hébelově éře, dává přednost konceptuálně zaměřené tvorbě.

Letošní arleský festival tak měl být především velkolepým rozloučením s dosavadním ředitelem. Ten však místo toho, aby vytvořil skvělý objevný program, na který by se hned tak nezapomnělo, dal přednost ohlédnutím za minulostí. Do hlavního programu s názvem Průvod znovu pozval ty, kteří s ním už dříve intenzivně spolupracovali. Pro pravidelné návštěvníky festivalu tak převládal pocit déjà vu. Znovu propagátor fotografické archeologie a nových interpretací Erik Kessels, tentokrát hned s devíti výstavami holandských autorů, z nichž zaujala jenom malá část. Nad nezáživný průměr vynikaly především práce konceptuálního umělce Hanse Eijkelbooma, jenž se už v 70. letech portrétoval na místě skutečných otců různých rodin nebo který se stylizoval do rolí, v nichž si ho představovali jeho dávní přátelé, které mnoho let neviděl. Znovu nechyběl francouzský fotoreportér Raymond Depardon, letos v roli autora i kurátora expozice popisných záběrů francouzských pomníků obětem 1. světové války. Stoleté výročí válečných událostí však více než tato přebujelá oficiózní expozice připomněla komorní výstava francouzského fotografa Léona Gimplea, jenž na svých barevných autochromech v roce 1915 zachytil malé děti při hrách na válku.

Ve výstavním programu opět nechyběl (po kolikáté už?) Lucien Clergue. Zakladatel arleského festivalu si u příležitosti svých osmdesátin retrospektivu jistě zaslouží, ale proč hned dvě s řadou identických exponátů a s příliš benevolentní selekcí, přes kterou vedle výborných portrétů Picassa a Cocteaua či abstraktních detailů proniklo příliš mnoho kýčovitých aktů. Joan Fontcuberta vytvořil další ze svých mystifikací – po souborech o neexistujících zvířatech či o utajeném letu sovětských kosmonautů. Nyní prezentoval údajně zapomenutý archiv továrníka Trapata, který prý v meziválečné době nechal své závody a jejich produkci moderně zobrazovat mistry tehdejší fotografie Rodčenkem, Moholy-Nagyem, Man Rayem nebo Evansem. Ve skutečnosti jde o snímky zcela jiných autorů, které se stylově blíží rukopisům těchto avantgardních tvůrců, nebo o zručné manipulace. To však mohou objevit jenom skuteční znalci historie fotografie – ale i někteří z nich uvěřili, že se Fontcubertovi podařilo najít fotografický poklad. Jiný častý Hébelův spolupracovník Martin Parr, pod jehož kurátorským vedením dosáhl v roce 2004 festival jednoho ze svých vrcholů, představil ve spolupráci s Wassinkem Lundgrenem rozsáhlou kolekci v Evropě dosud málo známých čínských fotografických publikací v pochmurném prostředí prázdné kancelářské budovy. Kafkovská atmosféra labyrintu zatemněných místností byla ještě podtržena tím, že návštěvníci si mohli prohlížet publikace jenom za pomocí silných baterek. Ve stejném prostředí byla instalována sbírka Daile Kaplanové z newyorské aukční firmy Swann Galleries, zahrnující různé trojrozměrné objekty, často velmi bizarní, do nichž je nějakým způsobem začleněna fotografie. V Arles bylo letos prezentováno i několik dalších expozic z různých fotografických sbírek. Tou nejlepší byla skvěle kurátorsky připravená výstava ze sbírky Artura Walthera s tématem typologie, zahrnující rozsáhlé série metaforicky pojatých fotografií rostlin od Karla Blossfeldta, Sanderových statických portrétů Němců z různých sociálních vrstev a povolání, stereotypní industriální architektury od manželů Becherových nebo Avedonových portrétů vlivných Američanů.

K hlavním diváckým atrakcím mezi pěti desítkami festivalových výstav patřila retrospektiva Davida Baileyho. Obsahovala řadu sugestivních portrétů Micka Jaggera, Francise Bacona, Kate Mossové a dalších slavných osobností, rodinné snímky, portréty obyčejných lidí, stejně jako ukázky ve své době převratných módních fotografií, ale vadou na kráse byla její přehuštěná a nenápaditá instalace. Přesto Baileyho jednoduché a přitom působivé portréty o třídu přečnívaly fotografie celebrit z výstavy Patricka Swirce. Výbornou úroveň měla přehlídka dosavadních vítězů Prix Pictet Nadava Kandera, Mitche Epsteina, Luca Delahaye a Benoita Aquina, která ukazovala, jak mnohdy vágní hranice je dnes mezi dokumentární a výtvarnou fotografií. To ostatně bylo vidět i z mnohavrstevnatého souboru snímků ze současného Izraele, za nějž Martin Kollár získal Leica Oskar Barnack Award a po Lucii Nimcové se stal už druhým slovenským laureátem této prestižní ceny. Výstavy současné fotografie však celkově tentokrát stály trochu ve stínu. Zastupovala je především rozsáhlá soutěžní přehlídka Objevy, v níž vyhrál čínský fotograf Kechun Zhang s jemnými snímky o vztazích člověka a přírody z okolí Žluté řeky, nová expozice brazilského umělce Vica Munize s gigantickými rodinnými portréty a turistickými pohlednicemi, složenými z tisíců fragmentů malých snímků, a nápaditá aranžmá různých statických objektů od Španěla Chema Madoze. Více ze současné tvorby bylo tentokrát vidět v některých expozicích a projekcích paralelního alternativního festivalu Voices Off, který letos byl skutečně vážným konkurentem oficiálního festivalu a do značné míry vynahrazoval skutečnost, že letošní program Rencontres d’Arles byl výrazně slabší než ten loňský.

Vladimír Birgus