Fotograf Magazine

Henri Cartier-Bresson se narodil 22. 8. 1908. V roce, kdy jsme osla­vili jeho pětadevadesátiny, bylo jeho uzavřené dílo připomenuto jedno­denním kolokviem: 14. 5. 2003 na něm vystoupili Peter Galassi, Anna Fárová, André Gunthert a Edgar Roskis. V květnu také zahájila činnost Foudation HCB — přehlídkou Les choix d’Henri Cartier-Bresson, k níž vy­šla antologie 98 snímků, jež považuje fotograf za inspirativní [každý vy­bral od jiného kolegy]. Výstavní program pařížského sídla nadace bude určovat zájem o autory svou tvorbou blízké tomu, čím se proslavila znač­ka HCB. Také knihovna a badatelské zaměření jsou zasvěceny Henri Car­tier-Bressonovi a tendenci, kterou mistr prosazoval.

Pod vedením ředitele nadace Roberta Delpirea bylo uskutečněno hlav­ní dějství oslav: umělcova souborná retrospektiva v nové budově Biblio­théque Nationale de France a monografie o 432 stranách. Vedle hlavního komisaře a autora řešení instalace přispěly eseji další známé kapacity: Jean-Noél Jeanneney, Peter Galassi, Jean Clair, Jean Leyma­rie, Serge Toubiana, Philippe Arbaizar, Claude Cookman. Kniha nepo­strádá vyčerpávající faktografický aparát.

Představovat abonentům pololetníku Fotograf legendu HCB je samo­sebou zbytečné. Styl jeho momentek exponovaných v kánonu rozhodují­cího okamžiku a zvětšenin piného formátu kinofilmového políčka strhl bezpočet následovníků. Avšak 476 reprodukcí ve fotografickém oddílu životního odkazu [ale vlastně i 36 vyobrazení v doplňující části výtvarné) oslabuje výsledný dojem. Tolika vizuálních zázraků Henri Cartier-Bresson nedosáhl. Bylo by to ostatně nadlidské.

V principu nelze nic namítat proti zařazení kreseb či dokonce dvou ra­ných maleb. Ukazují, kterak bylo fotografovo vidění napájeno výtvarným citem a prahlo po harmonii. Ale obrazy nejsou prezentovány coby dolo­žení zřídel, nýbrž jako integrální součást díla. Jistě, v posledním čtvrt­století dával fotograf přednost kreslení. I když je v knize zařazen také snímek z konce 90. let, jedná se o výjimku. Autorův názor, že po sedm­desátce se dá těžko pokračovat v praxi pouličního fotografa, je rozumný. Nicméně jeho kreslířská tvorba nedosahuje pronikavosti nejlepších foto­grafií. Výrok Henri Cartier-Bressona: „Fotografie je okamžitou akcí, kres­ba meditací“, jejž použil za motto své statě bývalý ředitel Francouzské akademie v Římě Jean Leymarie, je spíše bonmotem než bernou mincí.

Uspořádání fotografií zjevně nechtělo být chronologické. To mohlo po­sloužit za vhodnou strategii, pokud by nebyla kombinována s nedůsled­ně nasazovanými tematickými bloky. Ty totiž vyzařují aristotelskou jednotu místa a dějin. Jenže dochází-li opakovaně k rozbíjení vazby teri­torií a časové posloupnosti, vzniká při vnímání knihy zmatek. Kdyby byly ahistoricky prezentovány výlučně ty nejzdařilejší momentky, nerušilo by to. Pak by se daly vnímat solitérně. Žel, stylové i námětové vazby jsou monografií ignorovány neproduktivně: na dvoustraně se vedle sebe ocit­nou tři snímky berlínské zdi (1962) spolu se záběrem z rumunského vla­ku (1975)… Pasáž o Číně konce 40. let má souvislých dvaatřicet stran, aby ji bez přechodu uzavřela dvoustrana japonská (1965); ostatně Číně předchází celostránková reprodukce z Itálie [1933).

Za divácky vděčný nápad lze považovat to, že mezi černobílé repro­dukce vlastního díla jsou zalomeny pestré obálky různých publikací foto­grafových snímků [včetně vůbec první monografie nazvané umělcovým jménem a vydané Annou Fárovou roku 1958 v Praze). Tento prvek se mohl stát zároveň grafickým průvodcem po různých obdobích tvorby, ja­kýmsi převodníkem ladění pozornosti. Jenže zase: proč se obálka knihy Les Européens [1955) ocitla vedle snímku z Mexika (1934)?

Chaotické pojetí obrazové skladby monografie je naprosto cizí pre­zentované tvorbě, stavěné na kompoziční brilantnosti. Toť věru para­doxní vyznění titulu O koho se jedná? Henri Cartier-Bresson.

Josef Moucha