Fotograf Magazine

5. 5. – 3. 6. 2017

Dvě velkoformátové černobílé fotografie na barytované podložce, vyskládaný objekt z dutých pórobetonových tvárnic rámovaný ostrou, dva centimetry širokou linkou asfaltu. Jednoduchý výčet toho, co evidujeme jako výstavu Bez názvu, zároveň jde o seznam pojmů, o kterých Rudolf Skopec uvažuje a se kterými zcela záměrně (s ostrou vyhraněností) pracuje. Fotografie není neviditelnou substancí, v níž se zrcadlí skutečné objekty. Je sama objektem. Fotografické „pláty“ jsou skládány, překrývají se a kolidují tak, aby naplnily konstrukční plán a specifický půdorys. Obraz samotný zachycuje artefakty železobetonových nosníků monumentální stavby. Fotografický materiál a jeho skladba se tak proměňuje ve stavební materii nové imaginární architektury. Ta je současně pojivem i kotvícím prvkem vybudovaného objektu a jeho fyzické podoby.

Stojíme před stavebním materiálem, který je rámovaným obrazem a obraz je objektem. Stojíme před výkresem, modelem, futuristickým objektem nového života nebo olympijským monumentem hroutící se ekonomiky.

Celý prostor galerie je naplněn systémem, který se zakusuje sám do sebe. Kde konstrukce překračuje svůj hmotný stín, jednotlivé plochy se pronikají, přecházejí do nových poloh a rozměrů. Kde je vyskládaný objekt z dutých pórobetonových tvárnic rámovaný ostrou, dva centimetry širokou linkou asfaltu a dvě velkoformátové černobílé fotografie na barytované podložce.

Vybavuji si fotografii, kterou jsem pořídil během vernisáže. Rudolf Skopec stojí uprostřed galerie, mírně pokrčený, ruce v úrovni obličeje zaťaté v pěst. Je to tanec, pád, křeč. Postava, mezi hmotou, konstrukcí, významem a neodvratným kolapsem.

Ladislav Vondrák