Fotograf Magazine

Na ulicích lidé, kteří vypadají jako obrazy jiných, ne sebe samých. Kde jsou oni sami sví, vlastní? Rozptýlení v obrazech cizích? Skoro tak by mohl psát významný český básník Jan Kameník a s takovým neblaze obrazoboreckým pocitem jsem přišel na zahájení akce do pražské Galerie Langhans. Ústředním tématem týdenní výstavy, kterou připravila grafička Helena Šantavá spolu s kurátorem fotografie Davidem Koreckým bylo spojení knihy a fotografie. V prvním patře galerie organizátoři vystavili 82 autorských knih převážně mladých českých fotografů, v přízemí bylo možno koupit s milou slevou knihy z produkce předního evropského nakladatelství Scalo zaměřeného na fotografii. Vernisáže se zúčastnil jeho zakladatel Walter Keller a společně s šarmantní lady české teorie umění a fotografie Annou Fárovou a široce vzdělanou čechošvýcarskou fotografkou Iren Stehli představili výsledek jejího několik desítek let trvajícího fotografického dokumentu o romské ženě ze Žižkova, knihu Libuna.
Z bohatého doprovodného programu jsem nestihl přednášku W. Kellera a českého nakladatele Viktora Stoilova (edice Fototorst). Zato jsem byl při prezentacích autorů jednotlivých fotoknih. Jejich průběh naznačil, jak nesnadné je pro nás všechny srozumitelně hovořit o vlastních záměrech, a podobně macešsky jako k mluvenému slovu se většina vystavujících zachovala ke grafické podobě autorských knih. Když vynechám „stálice“, jako jsou Markéta Othová a Alena Kotzmannová nebo Viktor Kopasz, poutník po slovenských i velkoměstských džunglích, líbily se mi nejvíc jen krajní polohy. Na jedné straně zaryté gesto plné patosu, ve kterém se šťastně protíná vymírající médium s mizejícím námětem (cikánská osada) jako v práci
Roberta Portela Osada z let 1984 až 1990. Podobný byl i Terezín, Malá pevnost (1999) od bratří Květoňů (Pudon), hledačů potemnělého génia loci. Obě práce fungují jako vzpomínka na dobré vztahy mezi knihou a fotografií, která se bezelstně dala uzamknout do její struktury jako místa pro koncentrovaný čas a prostor. Opačný přístup je charakteristický pro autory jako jsou Martin Zet (Krátké příběhy, 1998), Karolína Bílková (Prahy, 2005), Ivars Gravlej (Fotoalba, 2005), Alen Aligrudić (My Emotional Fitness, 2005), Markéta Kinterová (Projekt 1, 1#, 2#, 3#, 2006) a Jan Tesař (Postřehy, 2005), kteří pokoušejí pružnost fotografických i nefotografických kritérií. V jejich pojetí přestává být kniha jako prostředí vhodné pro fotografie užitečná, a pokud je používána, tak především pro nepřítomnost jiného alternativního formátu.
Z jednotlivých prací vymykajících se uvedenému zobecnění mi připadá velmi zajímavá Ma France Marie Kratochvílové z roku 1977, dále Kateřina Držková, která dokázala rigidní školní cvičení na téma tělo rozšířit o křehkost intimního vztahu a mediálně kritická Gabriela Kontra a její Deník (2006). Dále mám v seznamu vystavujících zatržena jména Jáchyma Klimenta, Petra Korbeláře, Camille Laurelli
a Johany Pošové.
Nakladatelství Scalo se prezentovalo řadou knih světově významných autorů. Jedna z mála teoretických a zásadních, Veronica`s Revenge, sleduje postupné oživování fotografie v 60. letech 20. století, kdy se poklimbávající médium dostává do rukou výtvarných umělců, kteří předefinovali její modernistické postuláty. Pozornosti českých patriotů neunikne kniha Jaroslava Anděla, v češtině vydaná nakladatelstvím
Slovart pod názvem Nová vize – Avantgardní architektura v avantgardní fotografii: Československo 1918-1938. Musím ale poznamenat, že kromě několika zajímavých titulů, by se nejlépe k představeným knihám nakladatelství Scalo hodila část věty od Marschalla Mc Luhana, že „umění je nabízeno jako spotřební zboží, a ne
jako prostředek, jímž bychom si tříbili vnímání“.

Jan Freiberg