Fotograf Magazine

Ohlédnout se do minulosti svého života znamená pohlédnout do svého vlastního pohádkového obličeje. V principu je to stejné jako z obličeje staré ženy odečítat dívku ze školní fotografie. Seděla vpředu jako druhá zleva a stařeniny rty jsou její oči a k tomu ten stále stejný úsměv, jako když jí tenkrát bylo osm. Oproti tomu v té dívce ze stařeny zatím není vůbec nic. Stařenou se stane, ale není jí ani trochu, zatímco stařena dívkou byla a navždy v ní něco z dívky zůstává. To, co je v ní nejzranitelnější, její kouzlo, její pohádka. Bolí to. Bolí staré, nové nebolí. Něco jako: řekněte mi všechny pokrmy z brambor, které vás napadnou, a já v každém z nich objevím brambory. Opačně to ale nefunguje, v bramboře každý uvidí jinou pochutinu. Zatímco já bramborový salát s majonézou a vy bramborovou kaši, tamta bramborové šišky s mákem a tamten chipsy. A pak je tu ta hra. Otázka zní: co za jídlo z brambor označí nejvíc lidí jako „typické jídlo z brambor“? V tom případě sázím na bramborák, a to aniž by se mi s bramborami zvlášť spojoval a aniž by mi chutnal.

Na tom, čím vším může být malá dívka nebo brambora, není nic dojemného. Budoucnost je v dětství dálnicí bez horizontu, obrovitou stuhou vedoucí ke konečnému štěstí a brambora je brambora. Stařena, co byla kdysi dívkou na školní fotografii, nebo bramborový knedlík, co byl z tamtěch zcela konkrétních brambor od Kolína, jsou 90. léta viděná z dnešního pohledu. My na rozdíl od nich víme, co se s nimi stalo. Sedíme se stařenou a jíme bramborový koláč, zatímco si prohlížíme bramboru a školní fotografii osmileté dívky. To jsou devadesátky. Ptáme se: co se s nimi stalo a jsme chytří jak rádio: zklamané naděje, zpackaná transformace, postkomunistické rozkrádačky a to všechno utopené v alkoholu prvních rockových klubů, hurá do Vídně, to znamenalo svět, zakládáme firmy v panelákových kočárkárnách atd. atp., realita čím dál vykostěnější do frází, svítivých tkaniček, fialových sak devadesátkových podnikatelů, tohohle obrázkového žvástu, který zamořil naši imaginaci a postavil mýtus deseti letům, která z globálního hlediska vůbec nic neznamenají. Můžeme se ze svých devadesátek pos… a přitom to hlavní, čím se vyznačovaly, byla naprostá ztráta soudnosti. Jiným slovem – euforie.

V devadesátkách neexistovalo nic než devadesátky, zabíraly všechno, byly všude. S rostoucím časovým odstupem se zmenšují, z plachty se sloganem Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí se stává ručník, pak žínka a nakonec varhánek na koberci se sloganem „říkej si a dělej, co chceš, hlavně když kupuješ naše krámy“, lidové rčení, co na utěrkách žen v domácnosti zcela vytlačilo původní vyšívané „dobrá hospodyňka pro pírko přes plot skočí“ nebo „kdo si hraje, ten nezlobí“, což se pozná tak, že heslo s Pravdou a láskou dnes nemá jiný význam než ironický, a to i mezi těmi, kdo ho uznávají, a tomu se říká nikoli snad neúspěch, ale absolutní historický krach, a to bez prdele.

Do pár let 90. léta jako pojem přestanou existovat. To, co se tehdy zdálo věčností, bude z pohledu archeologa natolik zanedbatelné, že nebude mít žádný smysl se o tom vůbec zmiňovat. Cosi, co ve své době vypadalo úctyhodně, je prostě málo. Víc je směšnosti. Mísí se s neurčitou bolestí kolem srdce, která vystřeluje do všech stran. Jako když se do všech stran kope vzteky.

Hledám umění, co na stavy svého i společenského srdce nereaguje kopáním. Hledám umění, co ví, že společenské srdce je hloupost. Hledám umění, co ví, že není nic jiného než to společenské srdce. Devadesátky devadesátkám devadesátkami. Platí to pořád. Pořád se spokojujeme s málem tehdy, když to není na místě, a nespokojujeme se s málem tehdy, když to na místě je. A hlavně to všechno říkáme nesrozumitelně. Přestaňme nosit dříví do lesa. Archeologie euforie znamená, že se dobereme toho, co nás do onoho povzneseného stavu uvádělo. Většina z těch věcí je k smíchu a ty, co ne, zanechávají nehoráznou uhlíkovou stopu. A taky si myslím, že nemá cenu nic jiného, než být koneckonců pozitivní. Ono to takhle nějak bylo vždycky. Do úmoru se to jenom opakuje. V lehce proměnlivých konstelacích spirály, po jejíž okrajích se pohybujeme.

A přesto – něco mě bolí u srdce.

Petra Hůlová