Fotograf Magazine

V čem spočívá síla, či dokonce světotvornost fotografie? Na tuto otázku hledá ve své knize Ne-lidská fotografie odpověď Joanna Zylinská, mediální teoretička, umělkyně a kurátorka z londýnské King’s College, nyní v čerstvém českém překladu Roberta Silveria. Hovořit o světotvorné síle fotografie je cíl nemalý, v perspektivě Zylinské, v níž je fotografie vždy nutně socio-politicko-etickou silou, je však taková charakteristika logická. Ve svém pojetí ne-lidské fotografie vychází autorka především z teoretických základů mediálního determinismu a mediální ekologie, posthumanistické filozofie a filozofie fotografie. Výsledkem propojení těchto různorodých přístupů je autorčina definice takzvané ne-lidské fotografie. Ta dle Zylinské překonává omezení binarity lidského a nelidského a nalézá liminální prostor mimo tyto dvě kategorie, který skrývá výrazný socio-politicko-etický transformační potenciál. Samotnou ne-lidskou fotografii definuje trojím způsobem, přičemž jednotlivé způsoby se mohou, ale nutně nemusejí překrývat. 

První variantou je fotografie bez člověka, kterou může být například fotografie vylidněné rozlehlé krajiny. Takovým ne-lidským fotografiím Zylinská připisuje schopnost představování světa po člověku, tedy jak po lidstvu samotném, tak po konkrétních aktech konkrétních skupin lidí, které se propsaly do vzhledu dané krajiny. Tímto způsobem potvrzuje překonávání antropocentrismu v ne-lidské fotografii – přestože jsou zde stopy po lidech či pozorovatel/ka pociťuje absenci osob na fotografii, v centru pozornosti stojí právě krajina samotná. 

Druhou variantou ne-lidské fotografie jsou snímky, které nejsou tvořeny člověkem, jedná se například o kamery řídící provoz, CCTV kamery, Google Street View či, z úplně odlišného soudku, fosilie. Zde Zylinská zdůrazňuje čím dál větší oddělování fotografie od činnosti člověka, ale také toho, co sám vidí. Obzvláště u kamer řídících provoz a CCTV kamer spočívá toto oddělování v jejich nepřetržitém fungování, fotografický systém tohoto typu tak v základu překonává lidské možnosti ve smyslu své vlastní neúnavnosti. 

Třetí variantou ne-lidské fotografie jsou ty, které vůbec nejsou pro člověka určeny. Jedná se například o QR kódy a jiné algoritmické režimy strojové komunikace. Takové snímky je lidské oko schopno elementárně vidět, částečně i rozpoznávat rozdíly mezi jednotlivými snímky, ale není schopné je číst, čímž pro samotného člověka bez extenze v podobě specifického přístroje pozbývají z velké části komunikačního účelu. 

Obzvláště druhá a třetí varianta ne-lidské fotografie spadá do oblasti zkoumání tzv. operativních obrazů, jak podrobně rozebírá ve výborném doslovu knihy Martin Charvát. Zylinská jako teoretička fotografie, ale zároveň i jako aktivní fotografka a umělkyně doplňuje svůj výklad širokou škálou příkladů, včetně svých vlastních fotografických projektů, jako je například iEarth. Uvedené ukázky slouží jako způsob dokreslení odpovědi na její prvotní otázku – v čem spočívá světotvorná síla fotografie – tyto fotografie totiž explicitně vyobrazují svět, v jehož středu nestojí postava člověka, a ve svém důsledku tak vytvářejí alternativní socio-politicko-etickou konfiguraci, ve které člověk není nadřazený svému prostředí.

Michaela Fikejzová