Fotograf Magazine

píše Eugen Wiškovský v jednom ze svých textů. Tomáš Pospěch připravil a vydal antologii, v níž shromáždil veškeré dostupné texty tohoto českého amatérského fotografa, povoláním učitele a zároveň nadšeného hlasatele moderní obrazové fotografie, který se svou teoretickou prací stavěl proti krajinkám s „rozevlátými břízkami“, „genrům s roztomilými dětičkami“ a „způsobným zátiším s vrženým stínem“ a v duchu nové věcnosti propagoval specificky fotografické motivy, tedy v dobové terminologii motivy „fotogenické“. Jeho slavnější současník Walter Benjamin v Malých dějinách fotografie píše, že „ke kameře mluví jiná příroda než k oku“ – Wiškovský se ve svých textech několikrát zmiňuje o „rozdílu mezi viděním lidských očí a viděním objektivu“, v článku „Tvar a motiv“ dokonce používá krásnou metaforu „spícího oka kamery, které se na zlomek vteřiny otevřelo a vykreslilo formátem obmezený výsek krajiny“. Podobně dobově příznačné je i opětovně se objevující přirovnávání fotografie k řeči, např. v závěru textu Zobrazení, projev a sdělení: „Také řeč fotografie má, právě tak jako řeč mluvená, trojí vztah: k předmětu, k autoru a k pozorovateli a tím i trojí funkci: zobrazení, projev a sdělení.“

Wiškovského odkaz se prostřednictvím dvou úvodních studií od Matthewa Witkovského a Tomáše Pospěcha po zásluze dostává do širšího kontextu a díky existenci překladů do angličtiny je zpřístupněn i zahraničním čtenářům. Není tedy pochyb o tom, že se jedná o záslužný počin, který ovšem současně trpí různými nedostatky. V antologii chybí ediční poznámka a nenajdeme v ní ani kritické komentáře, a tak se můžeme pouze dohadovat, proč jsou texty otištěny bez aktualizace pravopisu, což – jak je patrné z citovaných pasáží – někdy ztěžuje jejich čtení. Práci s knihou neusnadňují ani bibliografické údaje u citátů z Wiškovského textů v úvodních studiích, které odkazují pouze k původním časopiseckým verzím a neuvádí místo, kde je citát otištěn v knize, kterou čtenář drží v ruce. Zcela bez komentáře se pak bohužel obešel výběr reprodukovaných fotografií, přičemž je vyloženě na škodu, že v knize nejsou otištěné některé fotografie, na nichž Wiškovský ve svých textech přímo staví nějaký argument.

Z výše řečeného je patrné, že spíše než o kritické vydání Wiškovského článků se (až na jednu výjimku nepublikovaného strojopisu o Funkem) jedná o jejich shromáždění a opětovné vydání, doprovozené dvěma úvodními studiemi. Přesto je existence této antologie jistě přínosem a můžeme doufat, že se díky ní pozice Eugena Wiškovského ukotví v mezinárodním kontextu. Byť jeho texty posbírané z různých období vykazují také různé kvality, některé pasáže překvapí i přes archaický jazyk svou aktuálností: „A toto proměnění je vlastní podstatou estetické fotografie. Transfigurace, ne však defigurace skutečnosti. Transfigurace, to jest oproštění, očištění skutečnosti ode všeho zbytečného a nevhodného, co by defigurovalo obraz naší myšlenky – motivu – který se má jasně odraziti v zrcadle fotografie. Neboť konec konců motivy neexistují mimo nás. A tajemné kouzlo práce fotografovy neleží v červeném přísvitu temné komory, nýbrž právě v tomto, proměnění‘, které jsme dovedli vyvolati na tváři skutečnosti.“

Hana Buddeus

WIŠKOVSKÝ, Eugen, POSPĚCH, Tomáš (ed.). Eugen Wiškovský: obrazová fotografie. Praha: PositiF, 2014. ISBN 978-80-87407-12-7.