Fotograf Magazine

Jak vnějšek člověka zrcadlí jeho vnitřní povahu? Existuje vztah mezi tělem a duší a architektonickou formou lidské tváře? Pokud jsou určité aspekty lidského charakteru zachyceny v lidské tváři, je možné fotografovat lidskou duši? 

Torben Eskerod

Eskerod se zaměřuje vesměs pouze na tváře fotografovaných modelů, které umisťuje před diváka frontálně a víceméně symetricky. Světlo dopadá na obličeje zepředu, nikoliv z boku, nedochází tedy k nějakým dramatičtějším jevům v jejich modelaci. Světlo není ostré, nýbrž spíše rozptýlené a modeluje tak tváře do měkkého reliéfu. Při fotografování sádrových masek se to projevuje ještě zřetelněji a zvolený přístup se tu zdá odpovídat povaze předlohy. Na povrchu masek se rozehrávají jemné reliéfní děje (modelace vrásek apod.) se „začištěnými“, měkkými přechody (při snímání masky se např. útvary obočí a vlasů slévají do jednolité hmoty, traktované pouze sumárně).

Autor fotografuje často na černobílý materiál. A tak i fotografie sádrových masek působí dojmem monochromie s pouze velice slabými barevnými odstíny. Pozadí vyfotografovaných masek je, jako i v řadě jiných případů, také jednolité, monochromní. Sádrové odlitky obličejů se vznášejí na pozadí černého blíže neurčeného prostoru. Autorův přístup lze tedy označit za velmi minimalistický, jen málo zasahující do běžné existence fotografovaného modelu. Nic tu není zdůrazněno, žádný určitý okamžik. Naopak rozptýlené světlo a minimální kompozice působí nejednoznačně, neurčitě. To jest odkazuje vlastně ke všednímu vnímání jako průměru, derivátu různých specifických situací a pohledů. Nevnímáme každou situaci v její jedinečnosti, ale jako extrahovaný znak nebo podobu, se kterými pracujeme ve své paměti.

Autor se ve své tvorbě zabývá vytvářením rejstříku tváří, podob, individualit i typů. Toto úsilí má blízko k tradičním uměleckým, vědeckým i politickým snahám pozorovat tvář v její jedinečnosti i typovosti, umožnit rozpoznatelnost a reprodukovatelnost jejích rysů. Snaha o vnější zachycení, deskripci tváře vede hlavně dvěma směry. Jeden představuje zájem o zpodobení exprese, druhý úsilí zaznamenat fyziognomii. Exprese bývá chápána jako projev aktuálního emocionálního stavu, zatímco fyziognomie by měla odpovídat dlouhodobému nastavení osobnosti, jejím trvalým vlastnostem. Obě oblasti tradičně podléhají kategorizování. Řada umělců i vědců se zabývala kanonizováním mimických konfigurací jako projevů emočních stavů (Ch. Lebrun, J. E. Purkyně a další). Tvar obličeje a lebky se zase stal předmětem zájmu fyziognomů a frenologů, hledajících v něm odraz či obtisk duševního stavu člověka. Také státní úřady se snaží kategorizovat, evidovat podoby občanů, ačkoliv ty už se neprojevují zjevným úsilím odhadovat vnitřní kvality zpodobených osob. Velice zvláštní setkání může nastat při prohlížení vlastní podobenky v nějakém průkazu. Většinou se jedná
o člověka, kterého jsme „v životě neviděli“. Není jasné, co fotografie vlastně představuje. Na jednu stranu to není žádná životní situace, není to náš život, nejsme to my, na druhou stranu je to zřejmě derivát naší podoby, se kterým se však téměř nemůžeme ztotožnit – právě proto, že téměř nic nezaznamenává. To je ovšem hlavně úděl malých průkazových podobenek, na nichž nemůžeme sledovat „krajinu tváře“, tj. její fyziognomické detaily, napovídající snad cosi o dlouhodobém životním nastavení, popřípadě o dlouhodobé roli člověka. Zhodnocením nesituačních, nevýrazových podobenek se zabývá například Thomas Ruff ve svých velkoformátových portrétních fotografiích.

Někdy ovšem převáží zájem o to, co je „za“ tváří, co se odehrává uvnitř. To je také hlavním Eskerodovým tématem. Tady už lze o tváři a jejím znázornění mluvit jednoznačně jako o masce, nesoucí symbolické odkazy na jakýsi skrytý či nepřítomný obsah, děj. Častým poukazem na to, že zachycený povrch tváře je pouze rezonanční plochou toho, co se děje za ní, je motiv zavřených očí. Využíván byl nejvíc symbolisty (O. Redon). Zavřené oči vypovídají o „vnitřním zraku“ člověka, který se nalézá v meditačním stavu a sleduje vizi. Tváře zde nejsou to, co vidíme, ale to, co je za nimi: příběh nebo vize jejich nositelů. Podobně pracuje s fotografickými portréty Ch. Boltanski, který s jejich pomocí poukazuje na proces vzpomínání. Boltanski tento proces stimuluje, ačkoliv mu neurčuje konkrétní téma; podněcuje ho jaksi samotný o sobě (podobně jako někdy máme chuť na něco a ne na něco určitého). Nepřekvapí nás proto, že se Eskerod v jednom ze svých cyklů věnuje přímo portrétování jasnovidců, tedy lidí sledujících svou vnitřní vizi, k níž je obracena pozornost diváka za pomoci motivu zavřených očí a koncentrovaného výrazu. Symbolistická tematika je ještě rozšířena o dialektiku života a smrti, objevující se v motivu střídání otevřených a zavřených očí.

V tvorbě Torbena Eskeroda se tedy objevují dva dialektické až rozporné póly. Jeden představuje zájem o detailní fyziognomické zachycení tváře; téměř ve smyslu zevšeobecňujícího, průměrujícího všedního pohledu – bez kontrastů, bez znehybněné akce. Ukazuje se tu extrahovaná podoba tak, jak nám utkvívá v paměti, kde jsme ji schopni podrobovat testům rozpoznávání. Taková podoba sice obsahuje potenciál nejrůznějších situací, ale neukazuje žádnou určitou. Řekneme si: „Toho člověka znám (nebo neznám)“, a nikoli „Co to ten člověk dělá, co se děje?“ (to už by bylo příliš dramatické). Druhý tvoří ony náznaky, že se autorovi nejedná o vnějšek, o přítomný viditelný zjev (obraz), ale že jde o situace a informace, které se ukrývají za ním. Nevyhnutelným rozporem je také znehybnění pohyblivé fyziognomie, zvlášť silné v motivu sádrové masky (ale částečně je pohyb nahrazen potenciálem proměnlivosti přítomným v měkké modelaci tváří). Vzhledem k těmto rozporům interpretujeme dílo Eskeroda v tom smyslu, že jeho hlavním tématem je transcendence. Ono prokreslení povrchu tu paradoxně hraje roli v naznačování existence jiných prostorů – „za“ a „jinde“. Cílem znázornění není všední přítomnost, pouze se za ní skrývá. I smrt je transcendence. Tak jako Boltanského portréty vyvolávají netematizovaný, nezaměřený proces vzpomínání, vyvolávají fotografie Eskeroda nekonkretizovaný proces přesahování, snahy proniknout za masku.

Václav Hájek