Fotograf Magazine

Zdá se, že Manifesta popadla nový dech. Poslední ročníky (Petrohrad,
Curych) nyní téměř čtvrt století fungujícího putovního bienále se v lehké
křeči pokoušely předefinovat jeho původní misi – tedy pomoc Evropě
po pádu Berlínské zdi – vytvořit novou sjednocenou identitu a ustavit
síť obnovené kulturní výměny. Manifesta v Palermu již netápe a nese
s aktualizovanou urgencí reflexi současného klimatu jak na politické, tak
i umělecké globální scéně. Naznačuje pravděpodobné budoucí směřování,
kdy by Manifesta byla ráda nejen uměleckým bienále, ale současně
interdisciplinárním nástrojem reálné sociální změny urbánní krajiny, do které
vstupuje a zanechává za sebou dlouhodobý odkaz.

Tuto úctyhodnou ambici, která se po delší době rezonance kritiky
bienále jako nástroje kolonizující exploatace zdá být jedním z mála
smysluplných a udržitelných řešení, předeslala rada Manifesty ještě před
výběrem letošních kurátorů, zadáním komplexního městského výzkumu
Palerma nizozemskému architektonickému studiu OMA Rema Koolhaase.
Cílem výzkumu bylo nejen připravení manuálu pro správné nakládání
s městským prostorem pro kurátory Manifesty, ale i studie směřující
do rukou samotných obyvatel Palerma, představující varianty rozvoje
v krátkodobém i dlouhodobém horizontu.

Netroufám si soudit, do jaké míry budou navržená řešení úspěšná
pro nadcházející dekády existence města. Z pohledu návštěvníka bienále
ale mohu tvrdit, že jsem nezažil tak přesně a citlivě nastavený dialog mezi
současným uměním a jemným předivem sociálního, kulturního, historického
i politického kontextu. Palermo jako odvěká křižovatka vztahů mezi Evropou,
Afrikou a Asií podtrhuje smysl aktuálních palčivých témat, která obvykle
vnímáme pouze v distanci. Sledování práce Forensic Oceanography
pár kroků od středomořského přístavu, a navíc několik dní po oficiálním
uzavření italských hranic imigrantům je tak nečekaně intenzivní. Hlasy Laury
Poitras, Tanii Bruguera nebo Trevora Paglena mají náhle ostřejší charakter,
dvě hodiny cesty od jedné ze čtyř největších amerických radarových stanic
pro světové řízení dronů. Otázky proměn klimatu, gentrifikace, neřízeného
ekonomického rozvoje a devastující síly turismu v Palermu také zní trochu
jinak než v chráněných bílých krychlích světových muzeí.

Vše má velmi přátelské lidské měřítko, typické bienálové vyčerpání
z přemíry umění nehrozí, jedním z hlavních aktérů je navíc samotné město
a jeho nejrůznější skrytá bohatství. Nezbývá, než doufat, že Manifesta bude
pokračovat v podobném duchu i v příštích letech. Mimochodem Praha
byla již dvakrát oficiálně oslovena jako možné hostující město, dosud si ale
politická reprezentace neuvědomila možnou důležitost takové nabídky.

Jen Kratochvil

Veduta di Palermo, Francesco Lojacono, 1875, Palermo Atlas, se svolením OMA