Fotograf Magazine

Výstava Veroniky Bromové a jejích rodičů ve Fotograf Gallery může být
pro někoho zajímavou rodinnou konfrontací či historickým diskurzem
o médiu fotografie, ale stala se především psychologií. Výživný intenzivní
čas u psychoterapeuta, který přináší důkazy o vztazích a vazbách, které
bychom možná ani nehledali.

Každopádně pro Veroniku Bromovou, hvězdu nových médií 90. let, byl
tento počin poměrně odvážný. Vlastně ukázala nebo přímo pojmenovala
prvky z podvědomí, které formovaly její přístup k tvorbě i ke svému tělu.
Ilustrace a koláže manželů Dagmar a Pavla Bromových se povrchně jeví
jako běžné dobové lyrické práce bez politických podtextů, jako proudy
zbytnělé imaginace a spousta mravenčí práce a preciznosti, která mnohdy
překrývá jejich prázdnotu. Je to prázdnota hlučná a narcistní. V časovém
odstupu se ale pojednou jeví jako svůdná, matoucí.

Po roce 1989 nastoupila postmoderna a nové digitální technologie.
Veronika si vytvořila charakteristický vyzývavý styl: pracovala s fotografiemi
vlastního těla, které deformovala v realitě či v počítači. Také na této výstavě
komentuje práce svých rodičů obrovskými selfíčky, která jsou poskládána
z mnoha fragmentů. Zatímco koláže Bromových působí mnohomluvně,
Veronika si vybírá detail, prvek a s ním dále pracuje. Nyní nás pustila na
hodinu u psychoterapeuta: hleďme, jaké nástrahy ji vedly k tak otevřenému
dílu, k permanentnímu sebeodhalování. Klobouk dolů!

Lenka Lindaurová