Fotograf Magazine

Na konci ledna a počátkem února, kdy u nás ještě leží sníh, kvetou v Izraeli mandloně a začíná jaro, a tak rabíni již před několika sty lety stanovili na 15. den židovského měsíce šwat svátek – Nový rok stromů či Slavnost plodů. Důvodů k oslavě je hned několik. 15. dne měsíce šwat se slaví narozeniny stromů. Od tohoto dne se počítá věk nově vysazených stromků, což se dělá odedávna kvůli tomuto přikázání: První tři roky po vysazení se stromy nesmí sklízet a čtvrtý rok musí být úroda přinesena jako oběť do chrámu (3M 19, 23–25).[ref]Mikuláš Vymětal, Tu be šwat – Svátek ovocných sromů [online], 38/1997. Dostupné z: http://www.balustrada.cz/bratrstvo/cislo.phtml?9703_svatek[/ref]

Drobné větve obsypané květy. Vůně. Jaro v cizí zemi. Veronika Daňhelová s velkou chutí začala fotit docela obyčejné věci. Zdálo by se, že náhodně zvolená mandloň je ideálním objektem pro její fotoaparát: mohla by vzniknout fotografie docela malého kvetoucího stromku, která zůstane především věrným obrazem fotografované reality bez dalších složitých konotací.

Veronika však mandloň vyfotila v Jeruzalémě, ve Svaté Zemi, v 15. den měsíce šwat. Fotografie kvetoucí mandloně proto není a nemůže být jen banálním či krásným poetickým obrazem, zobrazené je velmi důležitým a dávným židovským symbolem jara. Byla to náhoda a nebyl to plán. Původní předsevzetí hledat prosté motivy se tak proměnilo v dobrodružné praktické i teoretické směřování k vlastnímu volnému a otevřenému dílu, možná k hledání nového uměleckého stylu.

Domyšlením symbolické roviny snímku mandloně Veronika opouští svá předem stanovená kriteria jednoduchosti a omezené narativnosti obrazu – věrného otisku, rezignuje na přísnost manifestu. Od této chvíle zaměřuje svou pozornost na obraz jako symbol. Díky jistým materiálním i technickým omezením volněji experimentuje také s formální podobou některých černobílých a barevných zvětšenin. Ty jsou na rozdíl od klasických zvětšenin vyskládány z menších formátů. U černobílé zvětšeniny mandloně Veronika přilepila menší formáty papíru ke skleněné podložce lepenkou. Každý papír osvítila zvlášť a potom vyvolala. Výsledkem je snímek s lehkými nepřesnostmi v tonalitě jednotlivých částí velkého formátu na sebe tyto části přesně nenavazují a místy se překrývají; naznačují tak složitější významovou strukturu obrazu mandloně. Po lepence navíc zbyla bílá místa, jako by byla právě v nich obsažena autorce prozatím utajená hluboká lokální symbolika původního předobrazu.

U barevných fotografií tomu bylo trochu jinak. Papíry na umělých podložkách ani procesor neumožnily Veronice stejný postup. Přišel na řadu další experiment: otočením papírů během osvitu zčernaly rohy menších formátů tím, že se světlo pod ně dostávalo ze strany. Na barevných snímcích se proto kromě změněné tonality rohů menších formátů objevuje i fotogram podložky. K zobrazeným symbolům (židle nebo třeba smeták) se připojila navíc ještě informace o místě, kde byly původní fotografické obrazy vyvolány. Formální procesuální složitost vzniku takto poznamenaného výsledného fotografického obrazu zdařile evokuje a podporuje i jeho vrstevnatost významovou.

Mandloň byla počátkem. Ona i další zvětšeniny ať jsou proto prezentovány jako autorský výběr jednotlivostí, jednotlivých symbolických obrazů. Nelze hovořit o složitě komponované a provázané sérii, celkový výběr je spojen především subjektivním kriteriem autorky, místem a dobou vzniku. Jednotlivé fotografie by proto mohly být citlivě instalovány tak daleko od sebe, jak to jen zvolené prostory dovolí. Potom nás může napadnout, že hromada kamení by mohla být Palestina a klidná vodní hladina třeba Jordán nebo Mrtvé moře. Pokud budeme ochotni dívat se uvolněně a pozorně na zdánlivě obyčejné předměty a situace spolu s Veronikou, můžeme se nechat nést poučenými a přesto magickými možnostmi současné fotografie. S vědomím, že koruna stromu významů se bude rozvětvovat podle informací, které buď na snímcích uvidíme přímo, a nebo se nám je podaří rozkódovat z jiných kulturních zdrojů.

Katarína Uhlířová