Fotograf Magazine

S výjimkou Prahy dnes mezi hlavními městy ve střední Evropě nenajdeme žádné, které by nemělo vlastní fotografický festival. Svůj Měsíc fotografie dnes už má i rakouská metropole, proslulá spíše hudbou, literaturou, divadlem a výtvarným uměním než fotografickou tvorbou. Ale i ve Vídni se fotografická scéna postupně rozrůstá. Existuje tam významná sbírka fotografií v Albertině, působí tam několik fotografických galerií včetně mezinárodně agilní Galerie Johannese Fabera a nedávno otevřené galerie a muzea fotografické techniky Westlicht, patřící do sítě galerií Leica, své sídlo tam má Evropská společnost pro dějiny fotografie, významné fotografické výstavy se často objevují v řadě tamních muzeí. Bylo proto logické, že ve Vídni vznikl v roce 2004 i fotografický festival, který je dnes součástí Evropského Měsíce fotografie.

Ve srovnání s Arles, Madridem, Houstonem nebo Moskvou je to festival velmi chudý, který dosud nemá dostatek financí na přípravu vlastních expozic. Z příspěvků města zatím jenom koordinuje a propaguje výstavy, přednášky nebo workshopy organizované různými muzei, galeriemi či zahraničními kulturními instituty, vydává festivalový katalog, informační brožuru a plakáty a zřizuje informační kancelář v Muzejní čtvrti. Jestliže v prvním ročníku festival, který vedl Thomas Licek, akceptoval prakticky všechny výstavy, jež zrovna ve Vídni probíhaly, pro druhý ročník loni v listopadu už zřídil odbornou komisi, která z nabízených expozic vybrala podle kvality 70 výstav do oficiálního programu. Celkovou úroveň vídeňského Měsíce fotografie to výrazně zvýšilo. Ke kladům je třeba připočítat i precizně vytištěný katalog o 256 stranách se všemi texty v němčině i angličtině, který se stal vedle loňského katalogu z Arles asi nejlepší publikací, jakou nějaký fotografický festival v posledních letech vydal (zásluhu na tom má i spoluvydavatel, salcburská galerie Fotohof).

Největší událostí loňského Měsíce fotografie nepochybně byla velká expozice Američané ve vídeňské Kunstalle. Zkušený kurátor a historik fotografie Peter Weiermair, bývalý ředitel Muzea moderního umění Rupertinum v Salcburku, ji sestavil z 13 tematických souborů od předních představitelů americké dokumentární fotografie z posledních šesti dekád 20. století. Ačkoliv expozice nesla podtitul Mistrovská díla americké fotografie od roku 1940 do současnosti, ve skutečnosti byl její záběr mnohem užší, soustředěný na dokumentární a portrétní fotografii. Ovšem ani někteří z nejvýznamnějších amerických dokumentaristů a portrétistů na výstavě nebyli zastoupeni, například Weegee, William Klein, Mary Ellen Mark nebo Tina Barney. Expozice, nesoucí titul kultovní knihy Roberta Franka z roku 1958, představovala hlavně kriticky a subjektivně orientovanou tvorbu, tvořící určitý protipól optimisticky zaměřené humanistické fotožurnalistiky. Právě Frankův smutný obraz Ameriky 50. let se svým akcentem na vizuální symboly a obsahový podtext, subjektivitu vidění a tehdy neobvyklou formu hrubozrnných a nevšedně komponovaných snímků, tvořil spolu s díly Diany Arbusové a Richarda Avedona páteř výstavy. Celá výstava neměla nic společného s jednoznačným optimizmem humanistické fotoreportáže, kterým se vyznačovala proslulá expozice Lidská rodina z roku 1955. Naopak převládala v ní díla, která se snažila o daleko kritičtější pohled na různé aspekty života v USA. Vedle Frankových a Friedlanderových snímků s motivy samoty uprostřed davů zahrnovala i fascinující portréty Diany Arbusové a Richarda Avedona, záběry mladých narkomanů od Larryho Clarka, fotografie Petera Hujara, s brutální otevřeností ukazující svět homosexuálů, transvestitů a transsexuálů, dokumenty Bruce Davidsona o chudých obyvatelích newyorského Harlemu, i mozaiku tematicky i stylově různorodých fotografií z hedonistického života současných mladých lidí od Eda Templetona. K výstavě, která podávala vizuálně silný obraz vývoje americké společnosti druhé poloviny 20. století, vyšel obsáhlý katalog v několika jazykových mutacích.

Řada festivalových expozic představovala známá i zapomenutá díla z historie fotografie. V Albertině byla k vidění expozice Průkopníci daguerrotypie v Rakousku, přinášející ve výběru Moniky Faberové řadu objevů i pro odborníky na historii fotografie. Téměř neznámé fotogramy rostlin, které v letech 1928–1929 vytvořil Lou Bonin-Tchimoukoff, byly k vidění v galerii Johanese Fabera. Fotogramům od avantgardních i současných autorů, byť bohužel mnohdy představeným jenom v reprodukcích, byla zasvěcena výstava Fotogram od 1920 do současnosti. Půlstoletí od krvavého potlačení budapešťského protikomunistického povstání připomněla výstava dramatických fotoreportáží rakouského fotoreportéra Ericha Lessinga i expozice daleko méně známých snímků maďarských emigrantů od Aty Kandóové.

K nejatraktivnějším expozicím současné tvorby patřila výstava dnes tak populární čínské fotografie, jejíž reprezentanti Chi Pen, Shao Yinoung & Muchen a další se představili obrazy levitujících postav, přelidněných megalopolí či parafrázemi michelangelových fresek. Svěžími nápady vynikala i výstava fotografií, plastik, kreseb a videoprojekcí od jednoho z významných představitelů současného výtvarného umění Erwina Wurma. Z mezinárodních hvězd současné fotografie zaujal třeba Ital Massimo Vitali se svými mírně přeexponovanými záběry z pláží a hotelů středomořských letovisek a Japonec Nobuyoshi Araki s černobílými portréty a akty ze souboru Láska. Mimořádně propagována byla výstava portrétů celebrit od Santa d’Orazia, ale jeho kýčovité snímky silikonového poprsí Pamely Andersonové a další podbízivé a pramálo invenční práce zůstaly hluboko pod úrovní předchozích tematických obdobných expozic v Hundertwasserově Kunsthausu od Herba Rittse či Alberta Watsona. Zatímco loňský Měsíc fotografie v Paříži tvorbu z postkomunistických zemí střední a východní Evropy téměř ignoroval, ve Vídni se jí dostalo daleko většího prostoru. Do festivalového programu se tam dostala dokumentární výstava o životě v kavkazských a středoasijských republikách od tamních fotografů, historická expozice starých fotografií z Makedonie, soubor sociologicky výmluvných snímků staveb ze současného Slovinska a několik samostatných expozic Rumuna Mirce Stanesca, Slovenky Jany Ilkové i autora těchto řádků. Další fotografové Martin Kollár, Andrej Balco, Lucia Nimcová, Petr Baran, Anastazia Chorošilovová nebo skupina AIS+F, byli zastoupeni ve skupinových expozicích. Chyběla však mezi nimi nějaká expozice, která by reprezentativně představila aktuální tvorbu v některé zemi, jaké bývají k vidění v Bratislavě.

Vídeňský Měsíc fotografie přes svůj nízký rozpočet a krátkou historii prokázal, že už patří k nepřehlédnutelným fotografickým festivalům, což potvrdilo jeho zařazení – spolu s festivaly v Paříži, Moskvě, Bratislavě, Berlíně, Římě a Lucemburku – do Evropského měsíce fotografie. Většinu těchto festivalů včetně pařížského překonal obsáhlým, perfektně vytištěným dvojjazyčným katalogem.

Vladimír Birgus