Fotograf Magazine

Galerie Fiducia v Moravské Ostravě uspořádala první ohlédnutí za odkazem fotografa Jana Lukase (1915-2006), jehož nekrolog při- neslo minulé vydání Fotografa. Vím, jakožto autor textu v Lukasově monografii z nakladatelství Torst (2003), že kniha evokující nálady šesti dekád minulého století se opírala výhradně o dochované pozi- tivy. Lukasova dcera Helena, rovněž fotografka, vybrala nyní z nega- tivů Italský deník. Zvětšeniny Luďka Vojtěchovského doceňují bez jakýchkoli výřezů bezprostřednost původních kompozic. Kinofilmový formát začal Lukas užívat koncem léta 1964 v New Yorku. Přijel tam na pozvání přátel – exulantů, jež se rozhodl násle- dovat hned v prvním oslnění (a klimaticky příznivém podzimu). Do vlasti se tehdy vrátil pro rodinu. A právě o útrapách běženectví ve čtyřech Italský deník svědčí. Prvními deseti měsíci v celkem třech utečeneckých táborech se padesátiletý Lukas doslova profotografo- val.

Důležité je, že pod dojmem situace naprosto změnil styl. Vždyť tento specialista na jedinečné žánrové záběry vídal svět od dětství čtvercovou šachtou Rolleiflexu! V letech 1965 a 1966 pak chrlil sekvence, v nichž nezáleželo na unikátnosti obrazů, nýbrž na celku výpovědi. 

Kolekce byla sestavována přímo na míru Fiducie, kam se nakonec vešly 43 exponáty. Ve výsledku se tedy nejedná o deník, nýbrž o redigované paměti. Jan Lukas po příletu do USA vyvolal filmy, ale v pozitivy převedl nemnohé snímky (například z oslav narozenin obou dcer). Věnoval se naléhavějším fotografiím. Katalog s předmluvou Heleny Lukas Martemucci se místy od instalace liší, neboť záběry pro tisk byly vybírány předem. V každém případě přihlížíme poměrně věcné bilanci. Pocity si nechával autor pro sebe. Ale tím víc jich vzbuzuje u diváků.

Kurátoři galerie Roman Polášek a Martin Popelář založili novou řadu publikací, které snad budou doprovázet neobyčejné výstavy i v budoucnosti. Hned první svazek má téměř tři desítky vyobrazení a prokazuje vysokou míru užitnosti. Vždyť se jedná o objev, o celou neznámou kapitolu – nejen české – fotografie! Obdobou je asi jedině Abeceda duševního prázdna, kterou v Praze o letech totálního nasazení vydal po válce Zdeněk Tmej (viz Fotograf 2004/4 NECHAT jednoduše). Rozhodující je, že neběží o chladné zpravodajství, nýbrž o pohled zevnitř. Ani Tmej, ani Lukas se nemuseli novinářsky stylizovat do účasti s internovanými. Byli jimi.

Tmej i Lukas fotografovali před válkou pro moderní pražský tiskový koncern Melantrich. Na divadelně omezenou scénu ubytoven – ať už dělníků zavlečených totalitním režimem do ciziny nebo utečenců před politickou zvůlí – vstoupili jako zavedení reportéři. Bez zkušeností s prací v nepříznivých světelných podmínkách by technicky sotva uspěli. Ale bez smyslu pro nedramatický námět by ani nefotografovali. Promýšlení svědectví jim nejspíše pomáhalo povznést se nad momentální úděl. Vysvětlovalo by se tím velké množství záběrů, o nichž věděli, že je většinou nebudou moci publikovat. Vždyť koho zajímají neefektní (ex)pozice těch méně šťastných osudů miliónů obyvatel planety?

Veškeré dění Italského deníku 1965-1966 spočívá v „přetrvávání“: hygiena, polehávání na kasárenských postelích, učení cizímu jazyku, praní a sušení prádla, citelný dosah pachu latrín zasypávaných dezinfekcí, čekání na jídelní dávku (konzumovanou z vojenského nádobí určeného do pole), čekání na finanční podporu, čekání na poštovní zásilky, čekání, čekání… Pozornost vzbuzují zemědělské práce za plotem, ba každý, kdo kolem právě prochází… Svátečnější vytržení má podobu kněze a nazdobeného vánoční stromku… Nicméně nad vším panuje dočasnost: i nad citovými investicemi do ochočených zvířat a příležitostných známostí… Rozuzlením je loučení ?SE? s těmi, kdo již smějí ze starého kontinentu odjet (do Kanady, Austrálie, USA…).

Josef Moucha