Fotograf Magazine

Na obálce polského společenského magazínu Przekrój z 13. května 2003 byla otištěna fotografie z války v Iráku. Na tom není nic neobvyklého – válečné konflikty, přírodní katastrofy a společenské skandály patří k mediálně vděčným tématům. Jenomže s tímhle snímkem není něco v pořádku, zachycuje šťastné Iráčany vítající americké vojáky jako své zachránce. Vypadá jako dokonalá ilustrace proklamovaného boje za osvobození. Snad až příliš dokonalá, nechybí žádný z atributů uvítacích scén – stisky rukou, slzy dojetí a samozřejmě květiny. Díky tomu vše vyznívá spíš jako parodie na válečnou propagandu Bílého domu než jako skutečná reportáž.

Ve skutečnosti je to dílo polského umělce Zbigniewa Libery (1959) z cyklu s příznačným názvem Bushův sen. Snímky nafotil ještě před zahájením vojenské operace ve svém ateliéru ve Varšavě a zmenšené je nechal natisknout na samolepící folii. Sérii stickerek následně vylepoval na veřejná prostranství, autobusové zastávky, tramvaje či podchody. Součástí projektu jsou rovněž rozhovory s umělcem, v nichž se Libera důsledně stylizuje do role zuřivého reportéra („Sbalil jsem fotoaparát a to nejnutnější a odjel s transportem polských vojáků na frontu… Chtěl jsem zachytit události pravdivě, tak, jak se skutečně staly“).

Uměleckou strategii Zbigniewa Libery lze stěží popsat konvenčními uměleckohistorickými termíny. Využívá taktiky počítačového pirátství, které ovšem aplikuje na sociální prostředí. Pronikne do určitého systému a vytvoří duplikát konkrétní situace, jen s drobnými obměnami – některé rysy zdůrazní, jiné naopak potlačí. V závěrečné a rozhodující fázi, pustošení systému sociálním virem, umělec jen nečinně přihlíží.

Patrně nijak nepřekvapí, že je Libera nazýván kontroverzním umělcem. V jeho životopise nenajdeme ani zmínku o uměleckém školení, zato bezpočet dokladů kverulantství. V době stanného práva strávil rok ve vězení za distribuci samizdatového komixu. Vystupoval v punkové kapele Sternenhoch, založil avantgardní uměleckou skupinu Kultura Zrzuty a také zkoušel malovat. Většinu svých pláten ale dříve či později zničil. A konečně v 80. letech natočil několik videosnímků na motivy nemocnice a smrti, čímž na sebe poprvé strhl pozornost mezinárodní umělecké scény. Videa Intimní rituály (1984), Mystická vytrvalost (1984) a Jak trénovat děvčátka (1987) se objevila na řadě zahraničních přehlídek a neunikla ani zájmu novinářů. Nejen díky svému skandálnímu potenciálu činí tato díla z Libery průkopníka polského videoartu a zároveň předznamenávají návrat tělesnosti do současného umění. Proti běsnění, které se kolem polského umělce rozpoutalo v 90. letech, to však byl jen nevinný pšouk.

Důvodem aféry byla zdánlivě nevinná série multiplů inspirovaná hračkami pro děti Opravná schémata. První vznikla v roce 1995 a jmenovala se Kenova teta. V povědomé růžové krabičce se místo sexy panenky Barbie skrývala její ironická parafráze – stará, tlustá a špatně oblečená; zcela v protikladu soudobému ideálu ženské krásy, jak jej předkládají masmédia.

Následujícího roku se Libera spojil s dánskou korporací Lego a z prefabrikovaných součástek vytvořil vlastní stavebnici – koncentrační tábor. Jestliže každé Liberovo dílo doprovázel skandál, až dosud se odehrával více méně na lokální scéně. Koncentrační tábor z lega způsobil poprask v mezinárodním (i mimouměleckém) měřítku. K žalobcům se připojil dokonce i sponzor, ovšem vzhledem ke komerčnímu úspěchu projektu se nakonec spokojil s dovětkem k autorskému zákonu – tj. zákazu užití firemní známky Lego k uměleckým účelům. Nastala paradoxní situace – se vzrůstající popularitou Liberova díla rostla i jeho nepopulárnost a vice versa. Když se v roce 1997 konala v Bruselu konference o holocaustu, mezi pozvanými nesměl chybět ani polský umělec. Jeho příspěvek měl být zlatým hřebem programu a s jistou ironií se dá říci, že jím byl, přestože jej nikdo neslyšel. Zanikl ve vřavě hlasitých protestů, přičemž jedním z nejčastěji opakovaných provolání bylo: „Vrať se do Polska!“ Vraťme se tedy do Polska…
Na domácí scéně působí výše popsané schizma ještě výrazněji – Libera je vývozním artiklem polského umění číslo jedna, ale žádná seriózní domácí instituce se s ním neodváží spolupracovat. Dodnes jej zastupuje nezávislá varšavská galerie Raster. Není to jen proto, že je Zbigniew Libera politicky nekorektní, ovšemže je. Především ale odhaluje nesmyslnost tzv. politické korektnosti, včetně distribuce sociálního dobra proti vůli \“obdarovaného\“ a iluze intelektuálního odstupu od problému. Podobně se nabourává i do dalších systémů, ať už je to selektivní povaha historické paměti či gargantuovský charakter naší současnosti.

Cyklus Opravných schémat zasáhl oba cíle současně. To platí i pro poslední z trilogie – Eroicu. Název díla odkazuje k Beethovenově opusu, původně zamýšlenému jako pocta Napoleonovi, formu si Libera vypůjčil dílem z opět hračkářství, dílem z klasického umění. Čtyřdílnou sadu plastikových vojáčků tvoří pouze ženské figurky, typově příbuzné otrokyním z pláten starých mistrů, mimo jiné z Poussinova Únosu Sabinek. Rozměrem komorní práce vypovídá o realitě ženských obětí války možná víc než obsáhlá vědecká studie.

Totéž platí o Liberových fotografiích, které v posledních letech jeho tvorbě dominují. Úspornost použitých výrazových prostředků ještě zesiluje jejich ironický náboj. V „portrétu“ Che Guevary a jeho soudruhů je to kompozice zmrtvýchvstání převzatá z křesťanské ikonografie, v jiném snímku bere německo-polskou hranici útokem skupinka adolescentních cyklistů. Pro oko navyklé vnímat realitu mediální optikou mohou Liberovy fotografie fungovat jako účinná léčebná kúra. Nebo je to placebo? V řadě případů se proti vážné nemoci osvědčila i obyčejná cukrová voda. Říkali to v televizi.

michaela ivaniškinová