Fotograf Magazine

Už při prvním spatření úctyhodné česko-anglické publikace čítající 512 stran se nevyhnete otázce, co je to za autora, jehož tvorbě je věnováno tolik prostoru. Jiří Šigut (1960) je bezpochyby znám jen zasvěceným, a to je škoda. Do současného uměleckého dění se otiskl jen nemnoha výstavami a drobnými katalogy. Vzešel z konceptuálního prostředí autorů tvořících na Opavsku a Třinecku, kteří měli blízko k brněnskému okruhu kolem Jiřího Valocha. Od poloviny 80. let přinášel do českého prostředí odlišné chápání média fotografie v umění a fotografickou scénou byl dlouhodobě, až ostentativně přehlížen. Radikálně pomíjel iluzivnost fotografie, ale současně se také vyhýbal dobově oblíbeným dodatečným intermediálním zásahům do fotografického obrazu. Zdůrazňoval samotný proces fotografování. Pod vlivem textů Johna Cage užíval mezi lety 1985 až 1991 fotografický aparát a dlouhé expozice k vrstvení fotografických záznamů, prozkoumával náhodu a procesuálnost. Tyto performativní aktivity měly často podobu dokumentace procházek v místě jeho tehdejšího bydliště v Opavě nebo záznamů prostých činností, jako je poslech rádia nebo čtení knihy. Pro tvorbu Jiřího Šiguta bylo v této době charakteristické zaujetí pro prožitek vnímání času i banality nebo náhodnosti zachycené chvíle a lhostejnost k technickým a estetickým kritériím takto získaného obrazu. 

Na začátku 90. let Šigut tyto záznamy s fotoaparátem ukončil. Opustil negativ, fotoaparát a mnohdy i vývojku a začal zaznamenávat stopy přírodních procesů a živlů bezprostředním kontaktem s citlivou vrstvou fotografického papíru. V závislosti na délce potřebného osvitu ještě někdy užíval princip latence, a tedy následné vyvolávání, ale při delších expozicích využíval techniku heliografie a vytvořený záznam jen fixoval ustálením. Zaznamenával procesy a živly, dával vzniknout časosběrným herbářům ze světelných otisků spadaného listí a květů nebo na papír „přetiskoval“ keltská sídliště. V jedné instalaci také vytvořil fotogramy z popela svých zemřelých blízkých. Fotografie je zde tematizována ve své obnažené podobě odhalených fyzikálních a chemických procesů. Ale přestože Šigutovo dílo vytváří komentář k iluzivnosti fotografie, tematizuje fotografické postupy a analyzuje médium fotografie, jeho tvorba je především konceptuální. Jako by jí neustále prostupovaly prvky výzkumu, experimentu, odstupu a dokumentace, které Jiří Šigut poťouchle rozmazává vstupem náhody.

Kniha vznikla s péčí a organizačním nasazením samotného autora. Postaral se o grafickou úpravu, sám napsal jeden text a oslovil názorově blízké autory, kteří o něm psali v předchozích desetiletích i docela nedávno, a mimo jiné také vybral zastoupené práce. Při výběru byl velkorysý. Monografie umělce spjatého s industriálním ostravským regionem si žádá už jen při listování značnou trpělivost a je gestem tematizujícím procesuálnost, princip tak oblíbený v Šigutových pracích.

Autorův pohyb mimo fotografické prostředí naznačuje i výběr zahrnutých textů, které vznikaly v průběhu čtyř desetiletí. Je signifikantní, že prvním textem reflektujícím Šigutovu tvorbu byl posudek Jiřího Valocha na práce zastoupené na výstavě v galerii Na schodech v Opavě v roce 1986, která byla zrušena jen krátce po instalaci. Valochův text z roku 1993 zahrnutý v knize byl prvním obšírnějším textem publikovaným o autorovi. Jiný Šigutův souputník, Martin Klimeš, přinesl reflexi raného období jeho tvorby. Text Petra Vaňouse byl psán původně u příležitosti zahájení výstavy, teprve později přetištěn v časopise Fotograf a nejaktuálnější reflexí přispěl Jakub Guziur. U autora, jehož dílo nebylo zatím příliš kriticky reflektováno, jistě není na škodu, že se v monografii objevují texty hned čtyř autorů, jejichž obsahové části se vzájemně prolínají, ale akcentují jiné prvky Šigutovy tvorby.

Guziur, Jakub, Klimeš, Martin, Šigut, Jiří, Valoch, Jiří a Vaňous, Petr. Jiř̌í Šigut: Práce/ Works 1985–2018. Praha a Ostrava: Kant, Galerie výtvarného umění v Ostravě, 2018. ISBN 978–80–7437–253–7

Tomáš Pospěch