Fotograf Magazine

21. ročník největšího světového veletrhu s fotografiemi Paris Photo přilákal loni v listopadu rekordní počet více než 64 tisíc návštěvníků. Je to podstatně více než u jeho hlavních konkurentů, newyorské Photography Show, organizované Asociací mezinárodních fotografických dealerů AIPAD, a nového londýnského veletrhu Photo London, jehož první ročník proběhl v roce 2015 po několika neúspěšných pokusech uspořádat v britské metropoli světově významný fotografický veletrh. Organizátoři všech tří akcí se usilovně snaží obohatit tradiční prodejní veletrhy o kurátorsky připravené expozice, přehlídky fotografických knih, přednášky a autogramiády významných fotografů, galeristů a teoretiků fotografie nebo nakladatelů nebo filmy o fotografii či natočenými fotografy. A samozřejmě se domluvit s místními galeriemi a muzei, aby v době konání veletrhu uspořádaly významné fotografické výstavy. Je potom přirozené, že se k hlavnímu veletrhu přidružují i menší veletrhy, které chtějí využít toho, že do Paříže, New Yorku nebo Londýna přijedou v určitou dobu tisíce zájemců o fotografii z mnoha států.

Jenže tak ohromná kumulace hlavního a satelitních veletrhů, výstav, aukcí nebo přednášek bývá pro většinu návštěvníků časově nezvládnutelná. Proto se také pořadatelé tradičního Měsíce fotografie v Paříži rozhodli, že festival nebudou pořádat souběžně s Paris Photo na podzim, ale přesunou ho na jaro. Nicméně i tak se musel každý, kdo přijel na Paris Photo, pečlivě rozhodovat, co si nesmí nechat ujít z desítek dalších fotografických akcí. Skvělou retrospektivu Irvinga Penna, která se přemístila z Metropolitního muzea v New Yorku přímo do Velkého paláce, v němž probíhalo i Paris Photo? Nebo expozici Andrese Serrana naproti v Malém paláci, kde byly Američanovy mnohdy velmi provokativní fotografie rozmístěny mezi romantickými a symbolistickými obrazy z 19. století? Či raději reprezentativní retrospektivu jednoho z hlavních představitelů německé nové věcnosti Alberta Rengera-Patzsche v Jeu de Paume nebo menší výstavu Avantgardní fotograf Jaromír Funke v Českém centru? Dát přednost dvěma přehlídkám fotografických knih vydaných vlastním nákladem či v malých nakladatelstvích nebo komornímu veletrhu vzácných starých fotografických publikací? A kolik času věnovat dalším fotografickým veletrhům, jako je Fotofever, jehož se zúčastňují galerie, které si nemohou dovolit platit třicet či padesát tisíc eur za stánek na Paris Photo či neprojdou přísnou selekcí tamní výběrové komise a které se snaží najít kupce pro levnější díla méně zavedených fotografů a nezřídka také pro kýčovité erotické fotografie a podbízivé krajiny?

Ale i ten, kdo navštívil jenom Paris Photo, mohl vidět řadu expozic muzejní kvality. Celé první podlaží Grand Palais bylo vyhrazeno představení významných sbírek a čtrnácti výstavám ze sekce Prisma, zasvěcené fotografiím velkého formátu, sériím a instalacím. Největší prostor v takzvaném Čestném salonu dostal výběr 150 fotografií ze soukromé sbírky jednaosmdesátileté Španělky německého původu Helgy de Alvear. Ředitelka Jeu de Paume Marta Gilli do něj zařadila práce Anny a Bernharda Blumeových, Thomase Demanda, Andrease Gurského, Thomase Ruffa, Eda Rusche, Rodneyho Grahama a dalších proslulých tvůrců. Samozřejmě bylo skvělé vidět tolik mistrovských děl pohromadě, ovšem výběr tvůrců byl v řadě případů totožný s loňskou výstavou z přírůstků Pompidouova centra v Paříži. Ukázka ze sbírky americké banky J. P. Morgan, jednoho z hlavních sponzorů veletrhu, zahrnovala práce Gilberta a George, Anetty Messager či Mariah Robertson a dalších výtvarníků exploatujících fotografické médium. Jeden z průkopníků fotografií body artu a performancí Klaus Rinke byl zastoupen rozsáhlým souborem Mutace. 

I na samotném veletrhu, jehož se zúčastnilo 159 vybraných galerií ze 30 států, byla vidět snaha o vystavování pečlivě sestavených a instalovaných tematických kolekcí děl od jednoho či několika málo tvůrců, která v posledních letech převažuje nad dříve obvyklou praxí představit mozaiku prací mnoha autorů. Je to i v intencích ředitelů veletrhu Florence Bourgeois a Christopha Wiesnera, kteří se svých funkcí ujali před dvěma lety. Stěží překonatelný extrém v tomto smyslu vytvořila galerie Julian Sander z Kolína nad Rýnem, která na Paris Photo vystavovala jenom jeden dobový originál portrétu malíře Heinricha Hoerleho, vytvořený v roce 1928 Augustem Sanderem, pradědečkem majitele galerie. Pařížská galerie Caroline Smulders zasvětila svůj veletržní stánek spektakulárním výjevům italské vizuální umělkyně Vanessy Beecroftové s desítkami nahých i oblečených modelek. Skvělý výběr z mimořádně nápaditých, a často i provokativních módních fotografií z 60. a 70. let od Francouze Guye Bourdina, donedávna stojícího ve stínu Helmuta Newtona nebo Williama Kleina, představila italská galerie Louise Alexander. Potvrdila tak skutečnost, že módní fotografie zavedených tvůrců, k jakým patří třeba i Richard Avedon, Irving Penn, Herb Ritts nebo Peter Lindbergh, dnes stojí v centru zájmu řady sběratelů a prodávají se za velmi vysoké částky, což bylo vidět na mnoha stáncích. Výborná byla také expozice čerstvého vítěze Prix Elysée Matthiase Bruggmanna v pařížské galerii Polaris. Brugmannovy mimořádně dramatické výjevy z různých válečných konfliktů na první dojem budí dojem, že jsou pečlivě aranžované, autor však ve svých fotografiích nic neinscenuje, ale odvážně se vrhá do středu bojů, kde vytváří kompozičně i barevně vycizelované obrazy, připomínající některá aranžmá Jeffa Walla. Brugmann nebyl na veletrhu zdaleka jediným příkladem toho, že reportážní a dokumentární fotografie stále častěji pronikají do vysokých pater fotografického trhu. Už delší dobu to platí nejenom pro klasiky Dorotheu Lange, Roberta Franka či Walkera Evanse, jejichž dobové autorské zvětšeniny jsou prodávány za statisíce eur, ale v posledních letech i pro průkopníky barevného dokumentu z 60. let, k jakým patří třeba William Eggleston, Stephen Shore nebo Joel Meyerowitz. A prudce rostou i ceny představitelů současného dokumentu Martina Parra, Paula Grahama, Nan Goldin, Aleca Sotha a dalších. 

Ale samozřejmě se zatím nemohou vyrovnat cenám děl představitelů Düsseldorfské školy, Cindy Sherman, Gregoryho Crewdsona nebo předních avantgardních fotografů. Vždyť během Paris Photo byla na aukci Christie’s v Paříži prodána Man Rayova fotografie Černá a bílá z roku 1926, zobrazující hlavu tehdejší autorovy milenky Kiki z Montparnassu vedle africké masky, za 2 688 750 eur. Při dnešním kurzu mezi eurem a dolarem tak překonala dvanáct let starý rekord 2 928 000 dolarů za Steichenovu romantickou fotografii Jezírko – měsíční svit z roku 1906 a stala se nejdražší klasickou fotografií z období do 2. světové války. 

Ovšem i na samotném veletrhu bylo mnoho velmi drahých děl. Newyorská galerie Bruce Silverstein nabízela vzácný vintage print slavného Kertészova zátiší U Mondriana z poloviny 20. let za 1,2 milionu dolarů. Galerie Johannes Faber z Vídně požadovala za soubor velkých pozdějších zvětšenin portrétů Augusta Sandera, vystavovaných v 60. letech v kulturní části veletrhu photokina v Kolíně nad Rýnem, více než dva milióny eur, ale zřejmě ho neprodala. Celkově však bylo zásadních děl klasiků moderní fotografie na Paris Photo méně než v předchozích letech. Platilo to i o českých tvůrcích Drtikolovi, Funkovi, Sudkovi nebo Rösslerovi. Z části asi proto, že je jich stále méně na volném trhu, ale také proto, že mnozí mladší bohatí sběratelé se příliš nevyznají v jemných nuancích vintage prints a later prints a dávají přednost velkoformátovým barevným fotografiím současných autorů, které se dobře vyjímají na zdech jejich kanceláří a bytů. 

Současná česká fotografie však až na nepatrné výjimky, k jakým patřila díla Josefa Koudelky nebo Jitky Hanzlové, na Paris Photo chyběla. Na rozdíl od Polska, tradičně skvěle reprezentovaného varšavskou galerií Asymetria, která je schopna prodat práce mezinárodně málo známých polských fotografů z 60. let do předních světových muzeí, či Maďarska, zastoupeného hned dvěma galeriemi Vintage a ABC, žádná česká galerie už řadu let na Paris Photo nevystavovala. Je to ohromná škoda, protože dobrých současných fotografů máme dost. Jenom mezinárodní scéna o nich mnoho neví. 

Vladimír Birgus

Vladimír Birgus