Fotograf Magazine

V roce 1999, deset let po pádu Berlínské zdi, popsal Piotr Piotrowski oblast bývalého východního bloku jako „šedou zónu Evropy“. Dále uvedl, že „není sporu o překotné rychlosti, kterou se mění historicko-geografické souřadnice střední Evropy. Zažíváme historickou a geografickou transformaci, nacházíme na na přelomu dvou epoch, mezi dvěmi prostorovými dimenzemi.“[ref]Piotr Piotrowski: The Grey Zone of Europe. After the Wall: Art and Culture in Post- Communist Europe. Stockholm, Moderna Museet, 1999, str. 36.[/ref]

Spolukurátory výstavy „50% šedá: Nový pohled na současnou českou fotografii“ jsou Karel Císař, jenž je nezávislým pražským kurátorem, a Karen Irvine z Muzea současné fotografie. Výstava zasazuje aktuální proudy v české fotografii do kontextu této „šedé zóny“ a zkoumá konceptuální a geografické dimenze nacházející se v meziprostoru. Díla Štěpána Grygara, autorské dvojice Lukáš Jasanský a Martin Polák, Markéty Othové, Michala Pechoučka a Jiřího Thýna jsou umístěna na trajektorii, která je spojuje s českými fotografy klasické avantgardy. Jejich inovativní díla byla součástí jiné výstavy, jež se konala ve třetím patře galerie.

Všichni jmenovaní umělci fotí převážné černobíle a využívají tradiční techniku temné komory namísto moderních digitálních postupů. Tímto způsobem umělci, kteří používají tradiční technologie, jejichž potenciál nebyl, dle argumentace kurátorů, ještě vyčerpán, uvažují o médiu fotografie samotném. V některých dílech jsou prostřednictvím okamžiků každodenního života – pouličních scén, zátiší a různých interiérů – zachyceny aspekty daného místa. Přesto jsou však kompozičně zbaveny jakéhokoliv symbolického významu; kompozice zaujímá nezřetelný prostor mezi abstrakcí a znázorněním. Tak se stává fotografie hmotou, konceptuálním vyjádřením namísto prostého dokumentu.

Zatímco Piotrowski poskytuje pro uvedení děl těchto autorů do širšího kontextu politickou metaforu, samotný název výstavy je převzat z cyklu 50% šedá (2009) od autora Jiřího Thýna. Jeho ukázky jsou představeny zde. Dva želatinové stříbrné tisky z dílčího cyklu Bez názvu/Proužková zkouška, na kterých je nádvoří zaplněné rostlinami a ženský akt, jsou zkomponovány prostřednictvím vertikálních proužků. Jde o zonální systém vytvořený Anselem Adamsem, kdy je film za účelem dosažení nejlepší kvality snímku založené na poměru mezi bílou a černou, vyvolán do „středně šedé“.[ref]Viz text Karla Císaře a Karen Irvine z katalogu výstavy.[/ref] Ve své instalaci Positiv negativ, jež je také součástí stejného cyklu, Thýn redukuje fotografii na její původní prvky. Na zeď vedle sebe umístil skleněnou barevnou matici a černobílý fotogram, jenž prosvícením matice vznikl. Jiná díla, jako například bezejmenné barevné tisky, znázorňují autorův pracovní stůl. Čtyři rohy hotelu Hilton (2007–2008) v Praze zdůrazňují geometrii každé scény.

Dvojice Jasanský/Polák ve svém velmi známém černobílém cyklu Abstrakce (1994-1996) podobným způsobem redukuje jednoduché objekty, jakými jsou plátěná poduška, kovová krabice na nářadí, brambora nebo dvě utěrky, až na jejich formální podstatu. Tyto předměty, které jsou foceny z extrémní blízkosti a přímočarým stylem, jenž se stal značkou obou autorů, jsou vyjmuty ze své domácké podstaty a přesazeny pod vládu abstrakce. Stejná strategie je aplikována na 25 děl z jejich novějšího cyklu Brussels Sprouts (2007). Umělci byli vyzváni, aby vytvořili dílo pro Evropský parlament v Bruselu. Namísto toho se rozhodli fotografovat jeho existující uměleckou sbírku skládající se převážně z darů z jiných zemí. Umělci, kteří fotili klidným stylem z větší vzdálenosti, vypíchli nacionalistický obsah parlamentní sbírky. Taková pozice estetické neutrality je sama o sobě politickým uměním.

Fotografie Markéty Othové sdílejí jistou podobnost s těmi díly Jasanského a Poláka, ve kterých se předměty každodenní potřeby stávají námětem pro studium formy a vizuálního vnímání. Othová svá díla vytváří často ve formě cyklů. V rámci tohoto postupu autorka páruje podobné nebo příbuzné snímky a vytváří tak vzájemně si odporující hříčky ne nepodobné těm Thýnovým. V jednom bezejmenném díle je světle barevné zátiší s květinami na tmavém pozadí spárováno se snímkem stejného zátiší provedeného v tmavé barvě na světlém pozadí. V díle Lecon de photographie (2007) je vyfocena jednoduchá bílá krabice umístěná na bílém pozadí v sérii sedmi želatinových stříbrných tisků seřazených vertikálně. Zdá se, že se jednotlivé snímky od sebe příliš neliší s výjimkou umístění víka krabice. Othová se vyhýbá jakékoliv fotografii, která by zaznamenávala realitu. Raději odhaluje proměnlivé a bohaté odstíny bílé, stejně jako schopnost fotografie manifestovat svůj vlastní příběh.

Grygarovy téměř nepozorovatelné fotografie navazující na sebe vyžadují pozorného diváka. Pouliční scéna zachycená shora se opakuje v šesti barevných tiscích, ze kterých se skládá dílo Ulice (Praha), 2002. Pohled dolů, zachycený v noci během sněhové bouře, je zahalený strukturou sněhových vloček a světla z umělcova vlastního blesku. Vytváří abstraktní kompozici, jež posiluje estetickou stránku fotografie vůči složce dokumentární. Tato myšlenka je dále rozvinuta v bezejmenném cyklu, ve kterém se lepenková krabice prořezaná obdélníky stává podkladem pro vjemové zkoumání geometrie, formy a světla.

Práce s cykly Othové  a  Grygara je dále rozvinuta v dílech Michala Pechoučka, jehož černobílý cyklus Filmogram #1 (2007) a barevná digitální projekce Pater Noster (2005) zabírají šedou zónu mezi fotografií a filmem. Doprovodný text konstatuje, že názvem druhého uvedeného díla jsou první dvě slova Otčenáše. Ironicky jde ale také o typ výtahu. Zátiší s mladým mužem na žebříku a různými předměty (knihy, vázy, busty), které jsou rafinovaně umístěny na policích neustále se pohybujících nahoru a dolů, naznačuje interakci mezi sekulárním a spirituálním.

Formální spojení mezi díly autorů zastoupených na výstavě 50% šedá a klíčovými postavami českého modernismu bylo posíleno na doprovodné výstavě „Nedávné akvizice české fotografie z Baruchovy nadace“. Anne a Jacques Baruchovi otevřeli svou galerii v Chicagu v roce 1967. Následujícího roku cestovali do Prahy, kde přes politické rozdíly propadli celoživotní vášni pro české umění. Muzeu současné fotografie darovali zhruba 200 fotografií, z nichž bylo na výstavě k vidění 44 snímků. Mezi jinými šlo o díla Františka Drtikola, Josefa Ehma, Emilie Medkové, Jaroslava Rösslera, Jana Saudka a Josefa Sudka. Přes uměleckohistorické spojení naznačené výše není výstava 50% šedá portrétem národní identity. Namísto toho výstava zařazuje současnou českou fotografii mezi minulost a současnost jako prostředek zapojení umělce a diváka do sfér tvůrčího kvasu.

50% šedá: Nový pohled na současnou českou fotografii
Muzeum současné fotografie při Columbia College, Chicago
29. ledna – 28. března 2010

Susan Snodgrass