Fotograf Magazine

Zdá se, že nejstarší fotografický festival na světě Rencontres de la Photographie, probíhající v jihofrancouzském Arles, definitivně překoval krizi, v níž se ocitl v druhé polovině 90. let. V rozhodující míře k tomu přispěl energický Francois Hébel, který se ujal vedení festivalu před čtyřmi lety a postupně se mu podařilo obnovit jeho renomé, získat nové sponzory, vedle francouzštiny zavést jako oficiální jazyk i angličtinu a vytvořit systém prestižních cen, udělovaných v několika kategoriích. V roce 2004, kdy byl hostujícím hlavním kurátorem slavný britský fotograf Martin Parr, měl festival velký úspěch a přinesl řadu skutečných objevů. V následujícím šestatřicátém ročníku festivalu se sestavení programu opět ujal sám Hébel. I když přiznával určitou eklektičnost, nakonec se mu podařilo uspokojit většinu návštěvníků pestrou směsí pětapadesáti různých výstav, večerními pořady v Antickém divadle (tentokrát ovšem většinou značně nudnými – až na výjimky, jakou byla skvělá přednáška Joana Fontcuberty o reinterpretacích slavných fotografií), řadou besed s fotografy, kurátory a kritiky, projekcemi filmů, konferencemi na různá témata, soutěžní výstavou nejlepších fotografických publikací i poprvé pořádanou Nocí roku, během níž se na mnoha místech historického centra Arles promítaly snímky až do pozdních nočních hodin. Nejdůležitější ovšem byla jako vždy neformální přátelská atmosféra, která vládla na oficiálních akcích včetně závěrečné večeře v prostředí proslulého antického hřbitova Les Alyscamps, ale především na nesčetných setkáních stovek účastníků festivalů v kavárnách a hospodách na náměstí Forum, které je už tradičně společenským centrem festivalu.

Jedním z hlavních festivalových tematických okruhů byl portrét, který prožívá od 90. let skutečnou renesanci zájmu. K vidění byla řada kvalitních expozic, ale žádná z nich nepřinesla něco skutečně převratného. Holanďanka Annet van der Voort v této části zaujala sériemi portrétů osmi různých žen, zachycujícími jednotlivé fáze kosmetických úprav jejich obličejů od probuzení až po odchod do společnosti a ukazujícími proměny, které se každý den ráno odehrávají v koupelnách. Francouz Denis Darzacq vystavil soubor statických sociologických snímků mnohonárodnostní skupiny obyvatel sídlištních domů v pařížském předměstí Bobiny. Mysteriózní portréty od Brazilce Maria Crava Neta patří k tomu nejlepšímu, co v současné latinskoamerické fotografii vzniká. Jeho krajan Artura Omara, který už celé čtvrtstoletí zachycuje emoce tanečníků na karnevalu v Riu, vybral z téměř patnácti tisíc záběrů pětatřicet záběrů expresivních. Velmi tradiční, ale přitom sugestivní pojetí statické portrétní fotografie s převládajícími přímými pohledy zobrazených představovala expozice Davida Balického, jež se zaměřila na portréty různých osobností z Arles. Skutečnou lahůdkou v této části festivalu byla nápaditě rozčleněná a instalovaná expozice tří set dvaceti portrétů ze sbírky newyorského sběratele a galeristy W.M. Hunta, zahrnující snímky, na nichž většinou nebyly vidět oči lidí před fotoaparátem, od mnoha slavných tvůrců, mezi nimiž nechyběli Cameronová, Nadar, Brandt, Avedon, Penn, Mapplethorpe či Witkin, ale i od málo známých či anonymních autorů. Další tematický oddíl se jmenoval Svět pod tlakem.

Nezahrnoval jenom reportážní a dokumentární záběry, ale i různé multimediální instalace či plakáty, vytvořené grafikem, který sám vůbec nefotografuje. Zde byla obzvlášť patrná tolerantnost organizátorů i návštěvníků arleského festivalu, značně kontrastující s českými poměry, v nichž se mnohdy jeví jako nepřekonatelné propasti mezi výtvarníky používajícími fotografické médium a tradičními fotografy. Jedno z nejsilnějších děl celého festivalu fascinující multimediální instalaci kombinující dramaticky nasvícené barevné fotografie, různé videoprojekce, hudbu a uhrančivé zvuky, představil v odsvěceném dominikánském kostele brazilský fotograf Miguel Rio Branco, člen legendární agentury Magnum. Vzniklo tak barokně rozevláté dílo o moci, násilí, víře, erotice a elementárních hodnotách. K dalším silným zážitkům patřila uhrančivá projekce Brancových mladých kolegů z Magna Thomase Dworzaka, Alexe Majoliko a Paola Pellegrina s názvem Off Broadway, složená z expresivních záběrů z různých dramatických událostí v Čečensku, Iráku, Afghánistánu, Palestině a v dalších neuralgických místech naší planety i záběrů z obyčejného života, v níž se sugestivně propojuje smrt, sex, násilí, samota a láska. Silné však byly i velkoformátové barevné fotografie Holanďanky Jacqueliny Hassinkové, porovnávající věcné záběry kanceláří a obývacích pokojů bohatých arabských ředitelek a manažerek velkých firem s příjmy v desítkách i stovkách milionů dolarů. I ony mají schopnost výrazně oslovit diváky sociologicky výmluvným obrazem prolínání arabské a evropsko-americké kultury i korigováním tradičního obrazu podřízeného postavení arabských žen. Její krajanka Christien Meindertsma vystavila ve své expozici Prohlédnutá zavazadla: 3 264 zakázaných objektů strohé snímky desítek nožů, vidliček, nůžek nebo napodobenin pistolí, zabavených během jediného týdne při kontrolách zavazadel na amsterodamském letišti Schiphol. Mnohé z nich nakoupila na letištních aukcích a ke každému výtisku své stejnojmenné knihy přidala jeden z těchto „zakázaných objektů“. Holandská fotografie byla vůbec v této části festivalu zastoupena velmi bohatě, protože ji reprezentovala i výstava Why Mister, Why?, jejíž autor Geert van Kesteren ukázal na řadě působivých záběrů ze současného Iráku hluboké propasti mezi tradičním, mnohdy téměř středověkým islámským světem a západním pojetím demokracie, kterou se snaží násilně prosadit americká a britská armáda. Jiné ohnisko mezinárodních konfliktů v daleko tišším, ale neméně znepokojivém vyznění ukázal telavivský fotograf Barry Frydlender, jenž ve svých technicky dokonalých digitálních montážích zdánlivě obyčejných scén z izraelských obchodů, ulic a pláží (v nichž se někdy jakoby jen mimochodem objevují následky útoků palestinských sebevrahů) multiplikoval některé detaily i celé postavy a vytvořil tak zvláštní napětí, ne nepodobné přízračnosti fotografií Jeffa Walla. Jiný izraelský autor, grafik David Tartakover, věnoval palestinsko-izraelskému konfliktu řadu povrchně agitačních plakátů, které až nápaditě připomínaly československou politickou propagandu z normalizačních 70. let. Působivější byly digitálně upravované snímky, na nichž do dramatických reportážních záběrů jiných autorů, plných násilí a krve, vkomponoval svou postavu mlčenlivého svědka v oranžové vestě s nápisem „Umělec“.

Větší pozornost než kdykoliv předtím byla věnována prezentacím děl fotografů nominovaných odbornými porotami na jednu z cen v různých kategoriích, o kterých nakonec rozhodlo hlasování téměř patnáct set fotografických profesionálů, registrovaných při otevíracích dnech festivalu. Mezi humanisticky zaměřenými díly jednoznačně vyhrály velkoformátové fotografie Angličana Simona Norfolka, ukazující na první pohled idylické krajiny a městské scenérie v Afghánistánu, Palestině, Libanonu a dalších neuralgických místech, v nichž divák teprve při bližším pozorování nachází tanky a obrněné vozy na dětském hřišti, krátery po bombách nebo ruiny kdysi krásných staveb. V kategorii Bez limitu za práce posunující fotografii za tradiční hranice právem vyhrál Francouz Mathieu Bernard-Raymond za invenční počítačově upravované snímky s „klonovanými“ lidmi v různých fázích pohybu (kvalitních příkladů objevných a funkčních využití computerových úprav fotografií ostatně bylo v Arles vidět mnoho). Největší diskuse vyvolalo vítězství devětasedmdesátiletého českého malíře a fotografa Miroslava Tichého v kategorii Objevy. Snímky tohoto donedávna neznámého autora z Kyjova před časem získal za nepříliš jasných okolností česko-švýcarský fotograf a psychiatr Roman Buxbaum. Postupně se mu podařilo za promyšlené kampaně, operující mimo jiné i vymyšlenými údaji, že byl Tichý za komunizmu dlouho vězněn, prosadit jeho práce do několika zahraničních galerií, kde se prodávají za velmi vysoké částky, a díky slavnému kurátorovi Haraldu Szeemanovi je prosadil i na bienále v Seville. Vyvrcholením celé kampaně bylo vydání Tichého monografie v nakladatelství DuMont v Kolíně nad Rýnem, v níž se mimo jiné jeho práce srovnávají s Tizianovými, a výstava v curyšském Kunsthausu, po níž měla následovat (ale nakonec vzhledem k příliš mnoha nevyjasněnostem okolo získání, vystavování a prodávání Tichého snímků bez autorova souhlasu nenásledovala) velká retrospektiva v pražském Rudolfinu. Zatímco někteří návštěvníci byli okouzleni spontánností, neopiktorialistickou lyričností i latentní erotičností Tichého snímků, mnozí jiní zase považovali tak prudký vzestup zájmu o rozostřené a nevyretušované šedé záběry žen na koupališti, v obchodech a na ulicích, zasazených do kýčovitých paspart, za příklad obratné kurátorské manipulace. V každém případě byl Tichý jediným českým fotografem vystavujícím na posledním arleském festivalu.
V části expozic věnovaných tvorbě neznámých či zapomínaných fotografů letos nebyly objevy srovnatelné s Rossovými záběry z lodžského ghetta z předchozího festivalu. Zaujala malá retrospektiva Christera Strömholma, která byla rekonstrukcí jeho stockholmské expozice z roku 1965 s provokativními záběry transvestitů a prostitutek. Strömholm ovšem nikdy nepatřil mezi zapomenuté autory a už celá desetiletí je považován za jednoho z nejvýznamnějších švédských fotografů. Skutečně málo známé jsou barevné snímky Dána Kelda Helmera- -Petersena, publikované knižně v roce 1948 a vystavené v Arles poprvé po dlouhé přestávce. Stáří ovšem bylo jejich největší hodnotou, protože jinak šlo vesměs o banální kompoziční etudy bez hlubšího obsahu a větší invence. A tak nejpozoruhodnější expozicí v této části nepochybně byla další mystifikace Katalánce Joana Fontcuberty, představujícího své údajné objevy z návštěvy neexistujícího kláštera Valhamamonde kdesi na hranicích Finska a Karélie. Fontcuberta předložil užaslým divákům snímky řady zázraků, ve kterých sám sehrál mnicha, vrhajícího blesky, jezdícího na delfínovi, levitujícího ve vzduchu nebo objevujícího na plátku šunky portrét Che Guevary. Samotné fotografie byly doplněny vědecky se tvářícími texty a muzejními vitrínami s předměty, nalezenými v tajemném klášteře. Byla to skutečná lahůdka pro příznivce intelektuálního humoru.

Podobu arleského setkání v roce 2006 bude do velké míry určovat fotoreportér Raymond Depardon z agentury Magnum, který byl jmenován jeho hlavním hostujícím kurátorem.

vladimír birgus