Fotograf Magazine

V roce 2001 založil Stanislav Doležal kvůli publikování poselství Františka Drtikola (1883-1961) nakladatelství Svět. Nynější fotografovo album předcházely Deníky a dopisy z let 1914-1918 věnované Elišce Janské (2001), Duchovní cesta (2004) a Oči široce otevřené (2002). Posledně jmenovaný titul, čili umělcův pedagogický odkaz, má vedle češtiny i anglickou, německou a francouzskou verzi. Společné všem svazkům je dokonalé grafické a knihařské zpracování. Jestliže u první a druhé z uvedených knih byla číslována pouhá stovka výtisků, tentokrát se jedná výhradně o bibliofilskou úpravu ( grafičkou Radanou Lencovou).

Ušlechtilý dvěstěpadesátigramový papír byl v nákladu 300 kusů potištěn tak, aby připomínal zašlost unikátních listů fotografova pracovního alba. Formát 200 _ 323 milimetrů odpovídá předloze 1 : 1. Nakladatel se sice snažil řídit edici „tak, abychom jednoznačně vstoupili do duchovního rozměru původního originálu“, jak píše úvodem, jenže celkem 973 reprodukovaných fotografií nemá nádech kašírovaného stáří (jakkoli i na jejich tonalitě se podepsal zub času), protože byly vtištěny do vynechaných míst černobílým duplexem.

Drtikolovo pracovní album vzniklo tak, že vlastní pozitivy reprodukoval na skleněné desky (většinou formátu 120 _ 163 mm). Naráz jich ofotografoval něco mezi čtyřmi a deseti. Kontaktní průměty potom rozstříhal a sdružil dle povahy pojetí záběrů anebo sledovaného problému. Tak třeba na první tři listy nadepsané „Calavas“ nalepil 5, 13  a 12 reprodukcí v rozměrech zhruba 55 _ 45 mm. (Calavas je příjmenní francouzského nakladatele, jenž od podzimu 1927 po dva roky připravoval první Drtikolovu bibliofilii, čímž je i datováno založení Drtikolova pracovního svazku). Postupně se zaplňovalo následujících 65 listů a přibývaly i rukopisné poznámky („Máňa s obručí“, „pro p. lékárníka“ a podobně).

Historička umění Anna Fárová, která album kdysi z fotografovy pozůstalosti získala a posléze je věnovala do sbírky Uměleckoprůmyslového musea v Praze, přispěla druhým z úvodních textů. Píše v něm, že kontakty reprodukcí na číslovaných stranách vznikly převážně koncem 20. let, zatímco listy „A“ až „L“ sledují období do poloviny 30. let, kdy už se autor obešel bez živých modelů. Zřídkakdy se album vrací k časnému dílu.

Vzhledem k tomu, že se jedná výlučně o Drtikolovu volnou tvorbu, je pracovní kniha pozoruhodným rejstříkem představ a hledání v umělcově poslední fotografické dekádě. Vezměme za příklad sérii s motivem, který zdobí přebal české i anglické monografie (Birgus V. Praha: KANT 2000): záběry doplňující Trny (1927) mají tolik fází, až se zdá, že sledují pád figury… Úlohu studijního nástroje by však album zastalo i v elektronické podobě.

Sledování „duchovního rozměru původního originálu“ stojí a padá s věrností reprodukcí vlastním fotografiím. Nedělala-li se další Drtikolova monografie, je pochopitelné, že nebyly za předlohy pro předtiskovou přípravu užity unikátní průměty z velkých ateliérových desek, jež umělec vystavoval. Je ale škoda, že ke skenování vyobrazení neposloužily alespoň menší desky reprodukcí, onen polotovar pracovního alba. Anna Fárová je totiž darovala stejnému muzeu; hodily by se zejména kvůli jakosti přenosu optických informací z Drtikolových fotografií. Jestliže se každá stránka tiskla v dvojím režimu, pak se stejně výroba bez montáže neobešla. Je to paradox: ve finální bibliofilii nevycházejí věrněji černobílé duplexové tisky fotografií, o něž jde především, nýbrž plnobarevná patina pozadí s Drtikolovými schematickými náčrty dvaceti záběrů, které autorovi mezi jeho reprodukcemi chyběly. 

Josef Moucha