Fotograf Magazine

Chris Niedenthal

Body zlomu

Chris Niedenthal se narodil v poválečných letech v Londýně v rodině polských válečných emigrantů. Fotografování v Londýně té doby ho ale příliš neuspokojovalo. Polsko ho naopak přitahovalo mnohem víc. Nikoliv samotný komunistický režim, ale život v něm, mladí lidé, z jeho pohledu mnohem otevřenější, přátelštější. Také pozice „fotografa z Londýna“ mu v Polsku mezi vrstevníky dodávala zvláštní status zajímavé osoby, disponoval západním cestovním pasem, západní měnou, mohl do země vstupovat a opouštět ji dle vlastního rozhodnutí kdykoliv potřeboval, na rozdíl od místních obyvatel. Z fotografického hlediska mu život za železnou oponou připadal mnohem zajímavější a hodný zaznamenávání. Do Polska původně odjel v létě 1973 s myšlenkou fotografovat zde pár měsíců a pořízené fotografie prodávat v Anglii novinám. Pobyt se postupně prodlužoval a prodlužoval a výsledkem bylo, že v Polsku zůstal dodnes. 

V zemi se ocitl v době, kdy se začínaly ve společnosti dít zajímavé věci. V říjnu 1978 se stal papežem kardinál Karol Wojtyla a Niedenthal měl to štěstí, že byl ve správný čas na správném místě a měl možnost papeže fotografovat od prvních dní. Od tohoto osudového setkání pak fotografoval všechny oficiální cesty Jana Pavla II. v Polsku. Stejně tak fotografoval stávku v Gdaňských loděnicích v srpnu 1980, kde se seznámil s Lechem Wałęsou, kterého spolu s hnutím Solidarita fotografoval i během dalších desetiletí.

Akreditace stálého zahraničního reportéra Niedenthalovi poskytla celou řadu výhod pro výkon jeho povolání. Niedenthal od počátku fotografoval barevně, což v dokumentární a novinářské fotografii té doby nebylo úplně obvyklé ani na Západě a v oblasti východní Evropy šlo pak o výraznou výjimku. Barevné fotografické materiály nebyly za železnou oponou standardně dostupné, a pokud ano, buď se jednalo o lokální produkci filmů, které byly z technického hlediska pro účely tisku naprosto nepoužitelné, nebo bylo třeba kupovat násobně předražené západní filmy na černém trhu. Stejně tak představovalo problém jejich zpracování, laboratoře v Polsku byly nespolehlivé a nekvalitní. V okamžiku, kdy Niedenthal začal pracovat pro západní redakce, všechny tyto problémy odpadly. Jako oficiálně akreditovaný novinář měl zvláštní status, byl relativně chráněný před komunistickým režimem, a především měl neomezený přístup ke kvalitnímu filmovému materiálu i vybavení. Nafotografované filmy chtěla redakce posílat nevyvolané, aby je mohla zpracovávat kvalitněji, ale také aby měla plnou kontrolu nad osudem snímků a zaručenou exkluzivitu. To mělo za následek zajímavý vedlejší efekt. Niedenthal nikdy neviděl, co nafotografoval. V této době obvykle produkoval okolo deseti kinofilmů denně, které nevyvolané odesílal leteckou poštou do redakce. Své fotografie tak poznal, až pokud byly publikovány, viděl je poprvé až na stránkách časopisů. Po většinu své kariéry tedy neměl žádnou zpětnou vazbu ke své práci, nevěděl, jestli dobře exponuje, jestli dobře ostří, jak komponuje, neměl možnost učit se ze svých chyb. Přesto se Niedenthalovi podařilo unikátním způsobem zachytit dění ve střední a východní Evropě. Právě barevnost jeho fotografií je naprostým unikátem, většinu fotografií z doby socialismu známe převážně černobílých. 

Jako zahraniční reportér měl zaručenou jistou míru ochrany, přesto se např. v době stanného práva neodvažoval opustit Polsko z obavy, že by nebyl do země znovu vpuštěn. Stejně tak jsou některé jeho fotografie z této doby ovlivněné vnějšími okolnostmi. Zákaz fotografování během stanného práva a během protestních demonstrací obcházel tím, že fotografoval z vyšších pater budov, čímž získával celkové pohledy na události a zároveň minimalizoval riziko zadržení policií či napadení demonstranty, kteří ho mohli považovat za tajného policistu. Mezi jeho nejznámější fotografie patří ikonický snímek obrněného transportéru před varšavským kinem s obřím názvem právě promítaného Coppolova filmu Apocalypse Now nebo portrét maďarského premiéra Jánose Kádára, za který získal v roce 1986 ocenění na soutěži World Press Photo. Kádára Niedenthal fotografoval již v pokročilém věku, s obřím obrazem Lenina hrajícího šachy na pozadí. V důsledku silného svícení a fyzické náročnosti fotografování se Kádár během fotografování potil v obličeji, což na výsledné fotografii vypadalo, jako by plakal kvůli svým krvavým zločinům z 50. let. 

Na svých fotografiích Niedenthal zachycoval jak každodenní život za železnou oponou, tak důležité historické mezníky, které shrnuje především jeho série Turning Points. Pro západní média byla samozřejmě důležitá především politická témata, dění okolo papeže Jana Pavla II., stávka v Gdaňských loděnicích, založení nezávislých odborů Solidarita a osoba jedné z vůdčích osobností tohoto hnutí, Lecha Wałęsy. Koncem 80. let se Niedenthal přesunul do Vídně a začal pracovat pro časopis Time a zpracovávat šířeji celou východní Evropu a procesy v ní probíhající. Niedenthal fotografoval nejen v Polsku, ale v omezené míře také ve východním Německu, Československu, Maďarsku, Rumunsku nebo Bulharsku. Vrcholem jeho fotografické kariéry byl pak pád železné opony a zachycení konce jedné epochy rozdělené Evropy. Po skončení fotografického maratonu roku 1989 pak skončila i jeho spolupráce s časopisem Time, kterou ale ještě na nějaký čas nahradilo fotografování pro časopis Spiegel. Tím se v podstatě Niedenthalova fotožurnalistická kariéra uzavřela. 

Niedenthal se sám označuje za stárnoucího představitele staré školy fotografování a o svých fotografiích říká, že bylo třeba počkat třicet let, než začaly být považovány za dobrou dokumentární fotografii. Je to právě časový odstup, který ukazuje sílu jeho fotografií, přesné obrazové reprezentace jedné éry, často dnes relativizované či idealizované. Fotografie, které byly původně určeny pro rychlé informování o aktuálním dění, se tak staly obrazovou kronikou doby, vizuální historií.

Filip Láb