Fotograf Magazine

Pamatujete si scénu večeře ve filmu Nenápadný půvab buržoazie? Před jídlem hosty vyrušilo vzlykání v zadní části restaurace. Tři ženy se šly podívat, co se děje, a zjistily, že několik kroků od jejich stolu leží tělo mrtvého muže. To je i na buržoazii moc! Mrtvola v jídelně! Znejisťující bezvládné tělo hned vedle talíře? Ještě máte hlad? Ne, žádný dezert, prosím. Vůbec žádný dezert.

Vzpomínám si, jak moc se mi líbila Charlottina myšlenka, že nevyhnutelnou příčinou každé války v dějinách lidstva je nedělní rodinný oběd. Člověk se při něm setkává se svými milovanými, aby se pohádal, najedl, přel se a znovu a znovu řešil pořád tytéž problémy, které se nikdy nevyřeší. Na konci setkání jsou všichni na sebe tak naštvaní, že dezert už nepřichází v úvahu! Ne, žádný dezert, prosím. Vůbec žádný dezert.

Na tyto dva příběhy myslím při analýze díla Dariny Alster. Její umění je tělo v jídelně! Stejně problematické a neřešitelné jako témata na rodinném setkání. Jablkem sváru, se kterým si Darina Alster ráda hraje, je tělo. Ne nutně její, ani ne to vaše. Nějaké tělo. Kus masa oživený duší. Plné šťáv a tělních tekutin. Uvězněné v konvencích (Bianca Braselli). Považované za objekt (Treasure), subjekt (Pieta), abjekt (She Thinker). Postlidské tělo (Multihand Woman). Bezpohlavní tělo. Neerotický či erotický nástroj. Tělo, které se neúnavně snaží emancipovat a osvobodit.

Je fascinující, že projekt emancipace lidského těla zůstává ve všech dobách nejživější utopií. Od sufražetek k nudistickým plážím, od hnutí hippies ke skupině Femen. Snažíme se tělo vnímat přirozeně, a selháváme. Chráníme je, používáme a skrýváme, dobře se o ně staráme, nebo je naopak vystavujeme riziku poškození a zpředmětňujeme.

Ono, to, ono. To tělo, nějaké tělo, nic víc než kus masa oživený božskými monádami.

Třebaže díla Dariny Alster opakovaně krouží kolem téhož tématu, terminologie, kterou u něj můžeme použít, se v průběhu let mění. To je síla kontextu a faktické tělo zůstává hlavním neduhem. Proto na něj uplatňujeme queer teorii a dnes i kyber-feministické metody. Vymysleli jsme post-lidskou kategorii a vedle ní klademe filozofii orientovanou na objekt, snažíme se zbavit maskulinního zírání a umocnit možnosti, jež tělo nabízí (samozřejmě s cílem zničit kapitalismus).

Nic z výše řečeného nám nepomohlo naše tělo emancipovat, všechno bylo užitečné v procesu sebe-porozumění. Každý z nově zrozených termínů byl podobně přínosný jako skutečná zkušenost porodu – který se stal v případě Dariny důležitým motivem její praxe (Red Woman). Tělo, které dává nový život, nám koneckonců dává nutnou naději, že jednoho dne naše tělo emancipujeme doopravdy. Pokud možno na nedělním rodinném obědě.

Piotr Sikora