Fotograf Magazine

Zaplnit mezeru na knižním trhu si klade za cíl nový ně­mecký slovník fotografie. Kniha s titulem Das Lexikon der Fotografen obsahuje hesla týkající se 550 evrop­ských a severoamerických fotografů, kteří se řadí do fotografické moderny. Za mezník, který ji zahájil, po­važuje Koetzle článek Paula Stranda, v němž autor pro­sazoval čistotu fotografického média a který byl otištěn v časopise Camera Work v roce 1917 (vzhledem k tomuto kritériu by snad bylo vhodné uvést trochu jiné časové údaje v názvu lexikonu). Dobrým vodít­kem v encyklopedii jsou vysvětlující texty týkající se vybraných směrů, ča­sopisů, termínů z oblasti fotografického trhu, muzeí, sbírek, archivů, výstav, skupin a technických postupů, které autor považoval pro dějiny fotografie ve 20. století za významné.

Počet zastoupených fotografů je nižší, než tomu bylo u dvou nejob­sáhlejších encyklopedií z osmdesátých let: Encyclopédie internationale des photographes a Contemporary photographers. První z těchto slov­níků obsahuje na 1 600 biografií, ale zabývá se delším časovým úsekem — od roku 1839 do roku 1985. První vydání Contemporary photograp­hers z roku 1982 obsahuje na 650 hesel, týkajících se však pouze v ro­ce jeho vzniku žijících nebo nedávno zemřelých fotografů a nejvýznamnějších představitelů předchozích generací. V této knize ta­ké čteme předsevzetí vytvořit každých pět let aktualizované vydání (usku­tečnilo se v letech 1988 a 1995). Počet výstav i knih uvedených u jednotlivých fotografů byl v této publikaci omezen na deset, zatímco v novém německém lexikonu je zkrácen na minimum nejdůležitějších údajů s tím, že zájemci o hlubší poznání jsou odkázáni na uvedené pub­likace. V obou zmíněných encyklopediích byl obsažen moment rovno­právnosti zastoupených autorů (text o každém z nich byl ilustrován pouze jednou fotografií, v Encyclopédie internationale des photographes byla dokonce každému přidělena přesně jedna strana). V novém lexiko­nu u některých jmen nenajdeme dokonce žádný snímek, k ostatním jich autor přiřadil podle svého výběru třeba až devět.

Jednotlivá hesla mají následující strukturu: v záhlaví jsou hned pod jmé­nem fotografa uvedena jeho životní data, následuje několikaslovné zhod­nocení a kontextuální zařazení jeho díla, poté podrobnější biografie. Hesla jsou zakončena citátem některého z odborníků (historika umění nebo fo­tografie, publicisty či kritika, jenž se na toho kterého fotografa speciali­zuje), shrnujícím umělcův přínos, a výběrem jeho nejdůležitějších výstav a knih, které byly o něm napsány včetně jeho zařazení do předchozích en­cyklopedií fotografie. Toto členění, které je navíc zpřehledněno použitím různorodé velikosti a síly písma, umožňuje čtenářovi rychlou orientaci.

Na první pohled zaujme zvláštní řešení obrazového doprovodu — více než polovinu ilustrací tvoří fotografie reprodukované i se stránkami z knih a časopisů, v nichž byly publikovány. Podobně byly naskenovány ti­tulní strany významných knih a časopisů. Autor toto pojetí odůvodňuje v úvodu knihy jako reflexi okolnosti, že fotografické obrazy komunikovaly ve 20. století většinou skrze tištěná média. V některých případech je tento přístup skutečně přínosný (např. ukázky z knihy Jaromíra Funkeho a Ladislava Sutnara Fotografie vidí povrch, výjimečné realizace fotogra­fického funkcionalismu a nové věcnosti v knižní kultuře ČSR). Většinou jsou ale z tohoto důvodu fotografie reprodukovány v příliš malých roz­měrech, které snižují jejich působivost.

Autor věnuje velkou pozornost fotografům oblastí severní a jižní Evropy, která byla podle jeho názoru v dosavadních slovnících nedosta­tečná. Doplňuje též informace o osobnostech ve slovníkové literatuře vy­nechaných, ač dnes patří k velmi diskutovaným (od dijsseldorfské školy po New Color). Také se snaží napravit nedostatek jedné ze dvou dopo­sud nejobsáhlejších encyklopedií fotografie — Contemporary photograp­hers, která klade vzhledem ke své provenienci příliš velký důraz na americkou fotografii. Pro Koetzleho není podstatným kritériem rozděle­ní fotografie na oblast užité a volné tvorby — do lexikonu zařazuje všech­ny fotografy, jejichž obrazová řeč a tematika podle něj obohatila médium fotografie. Nezahrnuje naopak ty, pro něž fotografie představuje jen jed­nu z oblastí tvorby, používají digitální technologie nebo snímky jinak upra­vují a ty, kteří po krátkém úspěchu zapadli. Nebere také v úvahu umění, v němž tvoří fotografie jen jeden z prvků (Land Art, Happening, Performance, konceptuální umění apod.).

Uvědomíme-li si tato kritéria, pochopíme, proč do slovníku nebyl z čes­kých umělců zařazen třeba Alfons Mucha nebo Jan Saudek. Bezdůvodně v něm ale chybí jména jako Emila Medková, Eugen Wiškovský, Eva Fuková nebo Tono Stano. Naopak jako první mezinárod­ní slovník fotografie uvádí tento lexikon české autory jako například Ladislava Sutnara, Pavla Baňku a Jitku Hanzlovou.

Knize by se dalo vytknout i několik formálních nedostatků: není v ní udáno místo ani rok jejího vzniku a vyskytují se v ní chyby (namátkou: místo Švolík se v ní píše Svolík, místo Baňka Banka, ačkoli třeba Viktor Kolář je napsán správně). I přes vytčené nedostatky jde o knihu záslužnou a Hans-Michael Koetzle, který na jejím vzniku pracoval pět let, vykonal obdivuhodný kus práce. Na křídovém papíru kvalitně vytištěná publikace se stane užitečnou pomůckou každému milovníku fotografie.

Dagmar Čujanová