Fotograf Magazine

MM: Nakolik je pro tebe důležitá otázka stárnutí samotného obrazu?

DG: To je důležitá otázka. Obraz zestárne v okamžiku, kdy je zachycen.

Tady cituješ koho? (smích)

To je moje! (smích)

Je pro tebe zásadní velikost reprodukce podobných obrazů skutečnosti, jako jsou například lidské ruce nebo krabička sirek?

Bílá ruka na černém pozadí je motiv, který mě dlouhou dobu fascinuje. Použil jsem jej už v projektu Mechanický dokument jako jakéhosi průvodce dějem. Vzpomínám si, když jsem poprvé uviděl film Kráska a zvíře, na ruce, které držely svícny, nalévaly víno nebo zapalovaly svíce. Sekvenční fotografie ruky Eadwearda Muybridge, která zvedá a pokládá baseballový míček, ruce Dóry Maurer skládající a rozkládající bílé prostěradlo na černém pozadí. Dokonce i Jean Painlevé se ve svých dokumentech nechal inspirovat vizualitou surrealistických filmů Jeana Cocteaua.

O fotografii, filmu a obecněji pohyblivém obrazu lze historicky uvažovat jako o nástroji odhalování lidskému oku skrytých skutečností, nemyslíš?

Přesně tak.

Podléháš této magii zobrazivosti, nebo ji spíš už jen s nadhledem ilustruješ?

To je otázka na tebe.

Jak tě znám, doufáš, že té magii podléháš a zároveň ji s nadhledem ilustruješ. (smích) Kam lze v současnosti posunout tento aspekt v rámci galerijní instalace?

Hmmm… na prádelní šňůru? (smích)

(Úryvek z rozhovoru Dominka Gajarského s Martinem Mazancem)