Fotograf Magazine

Ač ve svém celku může dílo Dušana Šimánka působit abstraktně, je vždy, od počátku až po dnešek, zakotveno ve skutečnosti. Vypovídá o procesu postupujícím od zření k prozření, kdy se objekt proměňuje z původní představy v novou vizi. (Anna Fárová, 2005)

Šimánkův cyklus Ticho je v české fotografii ojedinělý. Zaprvé jako jeden z prvních pokusů umělecky použít barevnou fotografii, tehdy ještě většinou fotografů opovrhovanou. Zadruhé přináší do českého umění specifickou variantu onoho kriticky civilizačního odstupu a údivu, jaký můžeme jen o málo dříve nalézt například v dílech Stephena Shorea či Williama Egglestona, onen předpoklad kulturních studií, že i v nejmenší, nejnudnější a nejbizarnější skutečnosti je skryt podstatný kus naší vlastní historie.

Část Žižkova, předválečné proletářské čtvrťi, kde má sám Šimánek ateliér od roku 1974 až dodnes, padla během komunismu za oběť nové panelové výstavbě. Právě zde Šimánek nacházel v domech před demolicí ony opuštěné zdi, nesoucí stopy kulturní historie, překreslující dějiny 20. století do ornamentu a únavy prázdných zdí. Z nich postupně na přelomu 70. a 80. let krystalizoval celý cyklus, který se poprvé objevuje v roce 1980 na autorské výstavě v Činoherním klubu, a pak 1981 na dnes již legendární výstavě 9&9 v Plasech, sestavené Annou Fárovou, tehdy ještě jen v kontaktech z původních diapozitivů o velikosti 9×12 cm a několika zvětšeninách 30×40 cm. Již během osmdesátých let se Ticho stalo ústředním cyklem Šimánkovy volné tvorby a již tehdy bylo zastoupeno na mezinárodních výstavách (Frankfurt, Köln, Japonsko). Definitivní podobu cyklu ve formě více než metrových zvětšenin, kterou dovolily až porevoluční produkční možnosti, představil Šimánek na výstavách v Domě umění v Brně a v pražské Nové síni v roce 1993.

Svým důrazem na historicitu a paměť epochy, která se dnes vrací v podobě retrostylu, Šimánek podstatně předběhl dobu. V linii předchůdců kombinuje Šimánek nevtíravě a inteligentně jak vlivy vrcholného malířského modernismu (např. Marc Rothko či v Čechách Václav Boštík), tak i českou tradici melancholické fotografie, vrcholící v díle Jana Svobody. Právě Svobodovy a Šimánkovy zdi přímo vybízejí k porovnání, kdy Šimánek svobodovské studie světla a plochy rozvádí v civilnější, sociálně zakotvené rovině, přičemž však uvážlivě a pietně zachovává jejich nostalgickou intimitu. Převládající suchá frontalita umožňuje vlastně fotografie z cyklu Ticho v nímat jen jako čistou reprodukci plochy, jako naprostý veraikon stavící diváka před skutečnost, která je zároveň pravdou i přeludem, skutečností i dějinami.

Pavel Vančát