Fotograf Magazine

Horní Slezsko – požehnaný a zároveň prokletý kraj. Neobyčejné místo, kde se v půvabné zvlněné krajině zčistajasna objeví důlní věže a komíny oceláren, kde natěsnané domy a ulice bez otevřených prostranství nedovolí městu vydechnout a proměňují jej v cosi jiného. Země ukrývající nenasytně dobývané „černé zlato“ je zahalená prachem a dýmem. V těch nemnoha zbývajících lesích už ptáci nezpívají. Také místní lidé jsou jiní – – hovoří melodickým slezským dialektem, v němž se střídají dlouhé a krátké samohlásky a měkká polština s tvrdě znějícími německými výpůjčkami. Od poloviny 19. století je identita Horního Slezska svázána s důlním průmyslem, který je dodnes hlavním zdrojem obživy pro většinu rodin v regionu.

Co čeká tuto jedinečnou oblast, která se tak výrazně odlišuje od okolí, kraj svébytných tradic i jazyka, krajinu posetou haldami a cihlovými činžáky s červenými okny? Slezsko svléká kůži – těžební průmysl zažívá útlum. Počátky změn jsou bolestné, všechno se obnovuje na troskách minula.

V této nelehké době na přelomu minulosti a budoucnosti se sem sjelo čtrnáct fotografů z různých částí Polska a ze tří sousedních zemí, aby zaznamenali realitu přelomové doby. Tón jejich pohledu souzní se současnou situací. Snad by bylo lépe říci, že jejich pohled ovlivňuje nálada nesená rezignací a nostalgií. Sama fotografická tvorba všech zúčastněných má charakter čehosi mizejícího. Podobně jako nová paliva a technologie nahrazují uhlí, těžbu a na nich závislé ocelářství, postupy tvorby tradičních fotografů jsou nahrazovány moderní technikou. Sehnat černobílé fotografické desky používané ve velkoformátových fotoaparátech je čím dál těžší. Výrobci ukončují výrobu barytového papíru, tradičně používaného v temné komoře pro chemické vyvolávání snímků z těchto negativů.

Jeden z fotografů, Andrzej Jerzy Lech (který do Slezska přicestoval až z New Yorku), to vystihuje přesně: „Nejsme fotografy časů slávy“. Tradiční fotografové odůvodněně pociťují, že se ocitají na okraji svého oboru. A protože se sami rozhodli na tomto okraji zůstat, dívají se na svět s trochou melancholie a vyhledávají obrazy osamělosti, bezútěšnosti a pomíjivosti. Kdo jiný by dokázal vycítit zvláštní fluidum tohoto kraje, jehož život se stává minulostí?

Každý ze čtrnácti fotografů pozvaných do plenéru spatřil takový obraz Horního Slezska, jaký vzešel z jeho setkání s tímto místem, ovlivněného osobní senzitivitou a dosavadní uměleckou zkušeností. Ze souboru jejich obrazů vzniká – jako v kaleidoskopu – nový celek: příběh o několika zápletkách, plný neočekávaných významů. Snímky pojednávají nejen o realitě funkčních dolů a oceláren, o smutných domech – troskách, ošklivosti a bezútěšnosti, ale také o neobyčejnosti a zvláštní kráse této jedinečné krajiny. Autoři dokázali zachytit překvapivou krásu slezské krajiny v lyrických detailech a působivých epických panoramatech.

Diváka při prohlížení tohoto souboru fotografií možná zarazí, že na snímcích nejsou takřka žádní lidé. A pakliže ano, jsou to drobounké postavičky hluboko v záběru, coby jeden z prvků v celkovém pohledu. Používání starých velkoformátových fotoaparátů na stativu, jejichž objektiv zachycuje obraz dlouhým expozičním časem si žádá výběr objektů, které se nepohybují a nevybíhají ze záběru. Nedá se tedy hovořit o reportážní fotografii. Nepřítomnost lidí na snímcích však o nich ve výsledku vypovídá daleko silněji a významněji než bleskové záběry zobrazující rozmanité situace. Absence člověka v těchto obrazech má svůj význam. Zvýrazňuje předměty zanechané člověkem a jejich vzájemnou vazbu. Svoji roli hraje také pozadí – zem, obloha, světlo a stín. Nepřítomné postavy, jejichž stopy jsou na fotografiích zřetelné lze vnímat daleko sugestivněji než ve skutečnosti, prostřednictvím předmětů a symbolických významů světel a stínů.

Fotografie Balazse Turaye vypovídají o překvapení náhlým setkáním s jiným světem, v němž širá malebná krajina pokrytá chomáčky korun stromů náhle ustupuje tmavým rozbahněným dvorkům a odhaluje výjevy vyvolávající obavy a předtuchu blížící se pohromy. Námětem snímků Marka Szyryka jsou ruiny a ošklivost tohoto světa. Představují němé představení odehrávající se ve stále stejných kulisách – pozůstatcích zaniklé továrny podobných kostem roztroušeným v betonové poušti. Se smutkem a odevzdaností, nikoli však s obavami sleduje Wojciech Zawadzki krajinu, v níž se namísto potoků vinou nekonečná potrubí, obtáčející opuštěnou továrnu jako hadi. Do jinak odpudivého výjevu vnáší paprsek naděje jen sluneční světlo odražené v zaprášených oknech.

Ztichlé a nehybné těžní stroje, včetně rudlu s nedávno vytěženou zeminou v záběrech Sławoje Dubiela čekají ve spánku na oživení, společně s kolejemi odpojené vlečky, které jako by mířily rovnou do nebe. Stopy nového, úplně jiného života, který se potají odehrává na opuštěných a zapomenutých místech lze nalézt ve zdánlivě nevýrazných detailech Bohumíra Prokůpka. Jaroslav Beneš zachycuje objektivem záblesky oslepujícího světla vstupujícího do krajiny a přetváří šedé chaotické krajiny v odhmotněné fantómy. Temné figury roztodivných budov na fotografiích Jana Reicha vytvářejí dojem soubojů pohádkových obřích draků, obklopených dýmem a parami. Tajuplná místa s obrázky šibenic na zdech a pozůstatky dětských pokojů za ubouranými zdmi, jež fotografuje Gabor Kerekes nevyvolávají dojem pohádky, ale znepokojivé a děsivé asociace válek či jiných pohrom, jež vyhubily obyvatele města.

Zdi budov u Marka Likszteta představují reminiscence starověkých staveb – slezské zdi se vyznačují prostotou a důstojností egyptských či sumerských chrámů. Se zármutkem a nostalgií popisuje Andrzej Jerzy Lech bohatství a kouzlo slezské průmyslové architektury, která se pomalu ztrácí mezi rozrostlými keři a stromy. Na záběrech v protisvětle ukazuje Ewa Andrzejewska rozbujelý břečťan, který vše ovíjí a pokrývá náhrobní kameny na starém hřbitově. Její obrazy zalité světlem se stávají metaforou konce a vidiny dalšího života. „Život po životě“ – lze tak označit obrazy Jakuba Byrczeka, sotva znatelné, zachycené po archaickém způsobu F. Talbota na solném papíru nalezeném ve skladišti s nepotřebným harampádím? Odhozené předměty mají naději najít v bazaru svého kupce, jenž pro ně vynalezne novou úlohu…

Oproti tomu zapomenutá místa v pracích Tomáše Rasla nejsou ošklivá ani děsivá, ba ani nevyvolávají melancholii. Jsou čímsi pozoruhodná a radost v nich převládá nad tajuplností – možná jednou porozumíme hře, která mezi nimi probíhá, ovšem ne dříve než v budoucnu. V těchto obrazech se otevírá nová perspektiva – kam však vede? Lidské podnikání, bez ohledu na sílu svého rozmachu, je nepatrné v porovnání s nádherou a silou přírody, jak naznačují fotografie Jozefa Česly. Je však důvěra v moudrost přírody skutečně nejlepším řešením tváří v tvář překotným změnám celého regionu? Převažuje v těchto krajinných záběrech šokujících krásou večerního slunce klesajícího do trav víra či stoický klid tváří v tvář nevyhnutelnému?

Alżbieta Łubowicz