Fotograf Magazine

Pod značkou, která zní trochu jako přezdívka dýdžeje, se ve skutečnosti skrývá zkrácená forma jména Emily-Jane Major. Tato mladá britská vizuální umělkyně, jejíž profesní zájmy oscilují mezi světem umění a oblastí sociálních věd, genderových studií a antropologie, se ve své práci zabývá lidskou bytostí v obecnější rovině. Zajímá ji komplex biologických, společenských i kulturních vlivů, které determinují život člověka a jeho charakter. A právě souběžné studium fotografie a sociálních věd bylo oním klíčovým momentem, který vedl EJ Major k prolnutí metod obou disciplín ve snaze nedělat rozdíly mezi souvislostmi a kontexty, v jejichž rámci se mohou takto rozdílné obory pohybovat, a k používání postupů a prostředků podle toho, zda jsou užitečné pro výsledek její práce. A tak EJ Major postupně ve své práci dospěla k metodě recyklace pečlivě vybraných kulturních artefaktů. Zpočátku to byly osobní deníkové záznamy, dopisy a rodinné snímky, ale během posledních let se její zájem soustředil na znovuvyužití veřejných
kulturních produktů jako jsou filmy a novinové články.

EJ Major tedy pracuje sama se sebou jako s filtrem, skrze který procházejí jinak banální mediální události, kterých nás každý den míjí nekonečná záplava. Časopisy, noviny, televize, filmy, internet, informace, informace, informace. Textové i obrazové. Člověk už ani nemá kapacitu všechen ten útok zpracovat, protože v záplavě podnětů už ani neví, kým vlastně je bez toho věčného těkání po vjemech a jejich míjení. A právě proto se EJ Major pokouší najít ztracený kontakt detailu a celku, snaží se znovu nalézt přetrženou niť významů, vrátit odcizenému jeho původní, již téměř ztracený smysl, nebo spíše zkoumá, zda je to možné, či nikoli. To platí například pro její „mailový“ projekt, nazvaný Láska je … (2004-2006). V rámci této akce si dala za úkol prozkoumat, co pro běžné lidi znamená právě tento hlavní lidský cit. Ke svému průzkumu použila 7 000 záběrů z filmu Poslední tango v Paříži, které vytiskla jako pohlednice a osobně rozvezla na stejný počet náhodně vybraných adres po celém Londýně. Prostřednictvím těchto pohlednic, na kterých byla uvedena zpáteční adresa, žádala náhodné respondenty o reakci na výjev, který pohlednice zobrazovala, a jejich příspěvek na téma láska. Film Poslední tango v Paříži EJ Major vybrala pro tento účel jednak proto, že to její oblíbený snímek a dále pak proto, že jeho uvedení ve své době způsobilo skandál otevřenými sexuálními scénami a také rozvířilo problematiku mezigeneračních rozdílů ve vnímání lásky, jejích podob a způsobů jejího prožívání. Z celé série se jí vrátilo cca 1000 pohlednic, které následně vystavila.
Časosběrný proces vytváření variací na vybraný materiál, plně závisející na odezvě a spolupráci cizích lidí, je jádrem tohoto soukromého průzkumu. Jeho výsledkem byl vznik předem neodhadnutelné a neovlivnitelné sbírky emotivních reakcí diváků, kterým bylo znovu předloženo něco co možná znali, ale možná také ne. Někteří si uvědomili souvislosti vytrženého obrazu s původním filmem, jiní nikoli. Celek filmu se tak fakticky vytratil a zůstal pouze imaginárním rámcem asociační hry. Důležitou a nosnou se tak stala soukromá svobodná reakce diváka a jeho zážitek, vyvolaný vytrženým obrazem nebo samotným nastoleným tématem. Hlavním smyslem projektu jako celku je pak posun souvislostí obrazů, který vyvolává změnu v oblasti významu. Ano, posun souvislostí a následná změna významů. To je onen hlavní moment, který EJ Major sleduje i ve svém dalším a řekla bych zatím i nejzajímavějším fotografickém projektu Marie Claire (2004-2005). V něm se autorčin zájem obrací k problému zkoumání lidské identity v době její naprosté ztráty, v době jejího téměř nenávratného rozplynutí a zároveň v době, která svou podstatou zdravý rozvoj individuální identity v jejím původním slova smyslu de facto zamezuje.

Kolekce dvanácti barevných tisků Marie Claire RIP je příběhem ztráty identity, nebo snad lépe nemožnosti jejího nalezení, tragickou obrazovou ilustrací totálního odcizení a osamocení, které ústí v degradaci osobnosti způsobené návykovou látkou. Marie Claire není jméno portrétované dívky, jejíž tvář vidíme, ale název časopisu, v němž byla série jejích fotografií uveřejněna. Pokud si divák nejprve prohlédne všech dvanáct portrétů a
až poté budete číst komentář, který je doprovází, nabudete zřejmě dojmu, že někdo fotil v určitém časovém sledu konkrétní dívku a to v období, kdy její fyzický i psychický stav prošel velkou degradační změnou. Na počátku vidíme mladou usměvavou spíše pohlednou slečnu, takový ten dobrodružný divoký typ, který jde do všeho naplno. Na následujících snímcích pak pozorujeme velmi rychlý a nekompromisní rozpad osobnosti, odrážející se ve všech vnějších znacích stavu lidské bytosti, ve změnách výrazů v obličeji, úpravě vlasů, oblečení i líčení. V příběhu tváří je drsně a nekompromisně vepsána zkušenost s heroinem, s látkou nejprve ovlivňující, brzy však již plně ovládající celé vědomí i podvědomí, s látkou, která spotřebuje životní sílu uživatele se zarážející rychlostí. Heroin, instantní ráj pro slabé a neúspěšné, který to, co na chvilinku dá, chce nekompromisně i s tučnými úroky na životě zpět.

Posun ve vnímání tohoto silného vizuálního seriálu nastane ve chvíli, kdy se divák dozví, že vlastně nejde o autentické portréty reálné dívky. EJ Major totiž použila sama sebe jako model k rekonstrukci časopisecky publikovaných portrétů v té době již mrtvé dívky. Jejím záměrem bylo co nejvíce se přiblížit charakteru původních dokumentárních fotografií, a tak věnovala několik měsíců hledání podobného oblečení i stylizaci účesů a celkového výrazu tváří tak, aby co nejvěrněji napodobila originální policejní fotografické portréty závislé dívky. Poté nafotila celou sérii portrétů znovu, sama v roli portrétované, následně je naskenovala a ještě dále počítačově upravovala tak, aby s naprostou precizitou restaurovala každý jednotlivý portrét do nejmenších detailů struktury a barvy pleti, či nuancí jednotlivých výrazů. Jednotlivé snímky pak označila daty podle původních zdrojových fotografií.

A tak vzniklo přesvědčivé a zároveň krajně sžíravé fotografické převyprávění anonymního příběhu rozpadu osobnosti, které je velmi silné ve své vizuální i myšlenkové rovině. Je až zarážející, jak jsou ty portréty skutečné, jsou totiž vlastně skutečnější než skutečné, protože jsou skutečnost zesilující a zobecňující. Jsou neokázalou a zároveň soucitnou připomínkou všech bezejmenných závislých bytostí, které nejsou přirozeně šťastné, neumějí být nebo nemohou být šťastné, a možná proto hledají chemické ráje, za které platí ničím méně než vlastním životem. Anonymní dívka z časopiseckého článku v Marie Clair už svůj úvěr splatila do posledního den a vteřiny, ale její příběh není jediný, a z toho jímá chlad a beznaděj. Možná i proto, že nalézt sebe sama je tak těžké a stále těžší.
EJ Major našla osobitou polohu v dnes velmi frekventované oblasti fotografického portrétu. Její série Marie Clair RIP totiž není žádnou samoúčelnou sebe-stylizací, ale svým zacílením a dokonalostí svého provedení nastoluje zajímavé otázky věrohodnosti fotografického portrétu, polemizuje s otázkou autentičnosti a fikce v této oblasti a ze zvoleného tématu vytváří velmi komplexně působivý celek. Zároveň si pohrává i s vlastní identitou a přiznává, že v průběhu práce byla v jistých chvílích na pochybách, je-li to vlastně ještě ona sama, kdo je na snímcích zpodoben, a kdo tedy vlastej major
01 zrcadlo def 2.10.2006 22:14 Stránka 4 ně je ona dívka, kterou prostřednictvím svých manipulovaných fotografií znovu přivedla k životu. EJ Major se ve své práci v obecnější rovině zabývá propojením mezi slovem a obrazem, jejími vlastními slovy řečeno pokouší se budovat mosty mezi hlavou a srdcem, a jde jí o zachycení významu vibrujícímu někde mezi těmito dvěma přenosovými médii. Zajímá ji, jak se obě tyto dvě formy prezentace konečném díle nakonec prosadí a jak v prostoru, který se mezi nimi rozevírá, vznikají prchavé odstíny vyznění díla. Je patrné, že se jí to skutečně daří. Prostřednictvím svých projektů vytváří chytlavé napětí, které provokuje diváka k dalším úvahám a reakcím, a zanechá v něm výraznou
zážitkovou stopu.

Simona Vladíková