Fotograf Magazine

Editorial

Téma těla a tělesnosti se ve fotografii objevuje od samého počátku. Není to však jen klasická a tolik opakovaná podoba aktu. Ten se již, především ve svých komerčních nebo obvyklých akademických podobách, již vyčerpal.Zobrazení těla může mít mnoho podob, zrcadlících trvalou lidskou touhu otiskovat sebe sama. Tělo je však pro člověka schránkou nesoucí jeho bytí, jeho fyzickou existenci, jejíž jedinečnosti a také pomíjivosti si je vědom, i když se to mnohdy pokouší zapomenout. Tělo je zrozeno, postupně roste, dospívá, stává se objektem nebo iniciátorem milostné vášně. Lidské tělo však také stárne, postupně chřadne. Prožívá nemoci, tělesný úpadek a nakonec zanikne, stejně jako vše ostatní v koloběhu času. Fotografie a fotografové sami mají jedinečnou šanci kteroukoliv z těchto fází zaznamenat nebo ji nějak interpretovat. Platónovo pojetí tělesnosti dalo vzniknout dichotomii mezi „tělem“ a „duší“. Na základě ztotožnění obojího v naší bytosti je možné nahlížet na tělo jako na primární formu našeho života, která nás zásadně určuje ve světě a vypovídá o tom, kým skutečně jsme. Proto je na místě přiznat naší tělesné existenci stejný význam jako našemu myšlení. Existence jednoho bez druhého ostatně ztrácí smysl. Prezentace těla je prezentací síly i slabosti a s tím spojených sociálních a kulturních kódů. Jejich součástí jsou také sexualita a genderové formy.

Podoby zobrazení těla ve fotografii se proměňují nejen v souvislosti s vývojem média samotného, ale především s vývojem společenského a sociálního povědomí a také se změnami společenského postavení ženy, která bývala objektem fotografického zájmu především fotografů – mužů jakožto nástroj erotické symboliky, ale často i komerčně cílených, podbízivých nebo estétských aktů. Ženská emancipace sehrála zejména v posledním půlstoletí právě v této oblasti významnou roli a v čísle časopisu, které předkládáme, je k tomu mnoho příkladů. Soudobí autoři však stále pracují s tématem těla i se značnou dávkou symbolického přesahu, často vycházejícího z původních performativních akcí, určených pouze pro účel foto nebo video záznamu.

V historii fotografie existuje mnoho příkladů, které dokumentují vývoj přístupu ke zobrazení těla, které souvisely se snahou autorů řešit zobrazení těla a jeho symboliku ve své době objevným způsobem.

Uvedeme-li alespoň některé, zobrazí se nám vývoj nahlížení na toto zásadní a často i provokativní téma fotografie. Josef Anton Trčka byl představitelem vídeňské moderny z počátku 20. století.

Jiný český umělec Jindřich Štýrský pracoval ve své době s fotografií především v podobě svých odvážných koláží. Pro jeho tvorbu byl významný několikaletý pobyt v Paříži. Jeho nejprovokativnějším dílem s tématem těla a sexuality je kniha Emilie ke mně přichází ve snu (1933). Je to komplexní dílo spojující snové, silně erotické texty s autorovými fotokolážemi.

Na estetiku surrealismu, ale i pozdní secese svérázně navazují práce s tělem jako nástrojem pro vytváření podivně magických erotických foto obrazů, které vytvářel v polovině minulého století francouzský malíř a fotograf Pierre Molinier.

Když přeskočíme v historii do druhé poloviny 20. století, můžeme zmínit jména autorů působících v USA, kteří se zabývali zobrazením těla a tělesnosti. Byl to mimo jiné Larry Clark se svým souborem a knihou Teenege Lust, kdo v tomto ohledu zásadně posunul zobrazování těla, nahoty a erotiky do osobní, velmi intimní oblasti. Návaznost na tehdejší hnutí hippies je nesporná.

Svou homo erotickou orientací a zároveň dokonalým, až estétským provedením šokoval v 70. až 80. letech v New Yorku žijící Robert Mapperthope. Jeho Muž v polyesterovém obleku, zobrazující společensky oblečeného Afroameričana s obnaženým penisem, v té době porážel další ze společenských tabu.

Na závěr chci připomenout autory, kteří používali téměř výhradně své tělo jako performativní model a fotograficky jej zaznamenávali. Příkladem je další Američan John Coplans, který se zaměřoval především na detaily svého stárnoucího mužského těla.

Svým drsným svazováním nahých těl ženských modelek se stal proslulým japonský autor Nobuyoshi Araki.

Zcela jinak ovšem působí práce představitelky nové japonské fotografie Miwy Yanagi, která je navíc žena. Její Elevator Girl ukazuje cestu nové generace, ve které má právě pohled ženy, umělkyně a fotografky již výrazně odlišný vzkaz. Tento přístup nejvíce rezonuje s mnohými díly, cykly a záznamy performancí soudobé fotografie, které v tomto čísle předkládáme. Mnozí současní autoři téma těla využívají k originálním podnětům, jejich tvorba často přesahuje zavedené formy a vyvolává otázky z aktuálních politických, kulturních, sexuálních, genderových a sociálně-ekonomických oblastí.

Pavel Baňka