Fotograf Magazine

Různá období a různé generace přinášejí nová témata. Co ale s těmi starými, která zůstávají, nejsou tolik třpytivá, ale jejich naléhavost přitom nepovolila. Jakkoliv už dnes vnímáme Foucaultovy analýzy represe a moci jako povinnou četbu, důvody k jejich vzniku stále trvají. Vztahy mezi strukturovanou společností a takzvaným chaosem nebo anarchií jsou témata, která pozorně zkoumá Eva Koťátková. Lidské tělo je pro ni místem, kde se zjevují skryté agrese, naučené vzorce chování a také obranné reflexy. Koťátková ukazuje, že problémy jednotlivců nejsou problémy jednotlivců, ale důsledky vynucovacích metod společnosti. Nezajímá se přitom pouze o stavy lidí, ale dává hlas zvířatům, rostlinám, organismům a věcem. S překvapivě radikální ilustrativností, podloženou osobním výzkumem, spojuje do velkých výstavních „strojů“ i do každé vystavené jednotlivosti to, co zbylo z avantgardy, s tím, o čem mluví aktuální, často feministické teorie a aktivismus. Koláže, ve kterých stále hraje roli psychoanalytická tradice, působnost snů, fragmentarizace, dekonstrukce a konstrukce a které nezakrytě vzpomínají na českou meziválečnou avantgardu (Štýrského, Teigeho a Toyen), vznikají přirozeně neustálým vystřihováním, lepením a dokreslováním. Vedle toho autorka vytváří rozsáhlé instalace a statické performance, které jemnými změnami pozic představují ztuhnutí těl v globalizovaném aparátu odcizené nebo oddělené práce, odpočinku, spánku, pohybu, času a toho, co nazýváme přírodou. Jakýmsi podprahově přítomným tématem je pochybnost o zavedených formách prezentace umění, výstav a galerijních institucí, která se ale rozprostřela do všech oblastí společenské angažovanosti. Frustrace umělce se tak spojila s frustrací aktivisty. S tímto již dlouhotrvajícím problémem se Eva Koťátková snaží v současné době vypořádávat tím, že spolu s Barborou Kleinhamplovou iniciovaly vznik institutu, zabývající se příčinami, které ve společnosti ústí do různých manifestací úzkosti. Zároveň úzkost chápou nikoli jako diagnózu, která oslabuje jedince, ale jako to, co je sdílené a má schopnost aktivovat. Jednotlivé společenské iniciativy a jedinci vynakládají tolik energie, aby prosazovaly jiné způsoby fungování jednotlivých oblastí, že jim nezbývají síly k mezioborovému postupu, kdy si často jednotlivé obory ještě úplně nerozumí, neboť nemají stejný jazyk. Eva Koťátková tak společně se svými kolegyněmi usiluje o takovéto propojení, které by umění neizolovalo od aktivního jednání pouze v jemu určených institucích.

Edith Jeřábková