Fotograf Magazine

Výstavní program letošního FotoFestu, probíhajícího v březnu v desítkách muzeí, galerií, bank, kaváren a upravených bývalých továren a skladišť v Houstonu i v nedalekém Galvestonu, měl dva tematické okruhy – Umělci reagují na násilí a Země. Oba byly pojaty značně politicky, jak už to na tomto největším fotografickém festivalu v USA bývá zvykem. Spoluzakladatelé a ředitelé FotoFestu Frederick Baldwin a Wendy Watriss totiž vždy dávají velký prostor expozicím, které bojují za práva různých menšin, konkrétně především hispánských a černošských obyvatel USA, apelují proti globalizaci a ekologickým katastrofám, ukazují kontrasty bohatství a chudoby, protestují proti válečnému běsnění v různých částech světa.
Nebrání se účasti světoznámých tvůrců, kteří dominují festivalům v Paříži, Moskvě nebo Madridu, ale tradičně akcentují hlavně méně známé autory a představují fotografickou tvorbu z oblastí, které na mnoha jiných festivalech stojí stranou zájmu. FotoFest tak pomohl třeba latinskoamerické, čínské, korejské, jihoafrické, arabské,
ruské, české či slovenské fotografii při cestě na mezinárodní scénu.
Podle Baldwina a Watrissové má být festival především platformou pro objevy a poskytování příležitostí. Tematický okruh Země byl prezentován především řemeslně precizními snímky necitlivých lidských zásahů do krajin, navazujícími na
práce Roberta Adamse, Edwarda Burtynského či Düsseldorfské školy fotografie. John Ganis tak ukazoval na první pohled idylické americké scenérie, které však byly narušeny ropovody, železničními tratěmi či povrchovými doly. Noel Jabbourová s chladnou deskriptivností dokumentovala na různých místech pouštní krajiny západního břehu Jordánu osm metrů vysokou betonovou zeď, oddělující
izraelské a palestinské teritorium. Bulharka Vesselina Nikolajeva zobrazila na dříve přísně střežené hranici mezi Bulharskem a Tureckem rozpadávající se ploty z ostnatého drátu, opuštěné strážní domky s portréty Lenina a Dimitrova, lesy, do kterých dříve mohli vstoupit jenom pohraničníci. Velmi stereotypně působily popisné
snímky sedmi autorů, zachycujících bez výraznějších individuálních rukopisu krajiny z oblasti El Llano Estacado. Z těchto i řady dalších podobných výstav, ve svém celku vyznívajících poněkud monotónně, se vydělovala například působivá instalace obřích zvětšenin, v nichž Japonec Masaki Hirano ukazoval bezohledné kácení pralesů v Tasmánii, snímky zachycující kýčovité namalované krajiny ve fotoateliérech na Srí Lance od Američanky Amy Robinsonové či obrazově silné černobílé záběry těžkého života kočujících obyvatel nejsevernějších oblastí Sibiře od její krajanky Heidi Bradnerové. K velkým zklamáním naopak patřila expozice dekorativně působících záběrů listů a stromů od ještě nedávno velmi populárních a komerčně úspěšných bratrů Gouga a Mika Sternových. Jejich práce vyčichly až
příliš rychle.
U tematického okruhu Umělci reagují na násilí většinou nešlo o prvoplánové dramatické záběry z válečných konfliktů, ale o symboličtěji a obecněji pojaté práce. K nejsilnějším patřily subjektivně viděné fragmenty reality od Argentinky Pauly Luttringerové, jimiž v symbolické rovině vizuálně reagovala na své zážitky z únosu a pětiměsíčního zadržování v tajném vězení během vlády vojenské junty. Obdobně
expresivní byly konfrontace světa anarchistů a buddhistů v cyklu Reactive od švédského fotografa Joakima Enerotha. Naopak ke klasickému proudu současného dokumentu patřily syrové fotografie Němce Wolfganga Müllera ze života bezprizorných dětí v Petrohradu, které si často vydělávají prostitucí na drogy. K divácky nejatraktivnějším exponátům patřily sugestivní digitálně upravované výjevy
moskevské skupiny AES+F z cyklu Action Half Life, zachycující andělsky nevinné děti s nejmodernějšími zbraněmi v rukách. Jsou to však práce, které už byly prezentovány na fotografických festivalech v Moskvě, Arles i Paříži a byly mnohokrát publikovány v odborných časopisech, takže pro nikoho, kdo se hlouběji zajímá o fotografii, nebyly překvapením. Totéž je možno říci i o ikonografických portrétech
ruských vojáků od Ukrajince Sergeje Bratkova. U některých expozic politika vítězila nad uměním. Snad nejvýraznější to bylo u primitivních prvoplánových fotomontáží, v nichž Lisdebertus Aka Luis Delgado Qualtrough kombinoval portréty různých politických a náboženských vůdců s vyobrazeními inkvizičních procesů, koncentračních táborů, poprav a mučení.
Jako vždy řada výborných výstav stála mimo tematické okruhy. Patřila k nim expozice invenčních portrétů různých celebrit od Američana Marka Seligera a přehlídka špičkových děl z vývoje fotožurnalistiky, kterou prezentovalo Muzeum výtvarných umění v Houstonu. Druhá expozice byla sestavena z prací Andrého Kertésze, Alfreda Eisenstaedta, Margarety Bourkeové-Whiteové, W. Eugena
Smithe, Roberta Capy, Henriho Cartiera-Bressona, Dmitrije Baltermance a dalších mistrů ze sbírky Manfreda Heitinga, kterou muzeum nedávno koupilo za několik desítek miliónů dolarů. Pokud však někdo čekal, že toto muzeum, vlastnící jeden z nejvýznamnějších fondů vývoje fotografie, během FotoFestu předvede tak objevnou
a zásadní expozici, jakou byla před čtyřmi lety retrospektiva stále ještě opomíjeného průkopníka subjektivního dokumentu Louise Faurera, musel být zklamán. Hlavní letošní muzejní výstava Dvě ženy se dívají na západ představila druhořadé romantizující snímky Heleny C. Klebergové a Toni Frissellové, které od 30. do 60. let 20. století velmi tradičně fotografovaly život na jednom velkém ranči v
jižním Texasu. Z řady dalších expozic, pořádaných rozličnými institucemi a probíhajícími během festivalu v různých galeriích, kulturních centrech nebo restauracích, obchodech, kavárnách i ateliérech fotografů, zaujaly třeba melancholicky působící subjektivní dokumenty Keitha Cartera ze souboru Jenom malá planeta, nebo konceptuálně zaměřená expozice Lally Essaydi, která fotografovala arabské ženy, na jejichž slavnostních šatech byly napsány fragmenty
jejich životních příběhů a vzpomínek. Jinak bylo letos mezi výstavami spolupracujících institucí až příliš mnoho expozic vysloveně amatérské úrovně či zcela průměrných fotožurnalistických prací, které by se do oficiálního programu prestižního festivalu neměly dostat. Na FotoFestu však v posledních letech nejsou nejdůležitější výstavy, ale perfektně organizované hodnocení portfolií v takzvaném Meeting Place, jejichž princip postupně převzaly festivaly v Madridu, Bratislavě, Berlíně, Odense, Krakově a nejnověji i v Arles. Zatímco v prvních ročnících festivalu se za účast nic neplatilo, dnes každý, kdo chtěl získat možnost během čtyř dnů předvést v sále luxusního hotelu Doubletree své fotografie některým ze 122 pozvaných kritiků, kurátorů a ředitelů fotografických galerií, šéfů fotografických festivalů v Arles, Šanghaji, Birminghamu, Lodži, Odense nebo Bratislavě či šéfredaktorů časopisů Aperture, Photonews, Leica World, Kwartalnik Fotografia, Imago a Fotograf musel zaplatit 700 dolarů a k tomu samozřejmě nemalé náklady za cestu a ubytování.
Přesto byl zájem ohromný a místa byla vyprodána několik měsíců dopředu. Sám jsem byl pozván mezi hodnotitele už několikrát (letos společně s ředitelkou Pražského domu fotografie Evou Hodek a vedoucím ateliéru fotografie na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem a šéfredaktorem časopisu Fotograf Pavlem Baňkou), takže mohu potvrdit, že úroveň účastníků se rapidně zvýšila. Jestliže dříve
mezi nimi bylo mnoho začátečníků, kteří skutečně hledali rady jak zlepšit své fotografie, letos jednoznačně převládali zkušení tvůrci, kteří mnohdy měli na svém kontě výstavy v předních muzeích, velké knihy a spolupráci s předními časopisy a na FotoFestu hledali především  nové publikační a výstavní možnosti. Mnohým se to povedlo, mezi nimi i některým z českých fotografů, kteří do Houstonu přijeli.
O tom, že navázané kontakty mohou skutečně pomoci odstartovat hvězdnou kariéru, ostatně svědčily nejenom několikatisícové částky v dolarech, za něž byly na dobročinné aukci prodány fotografie mladých autorů, kteří vystavovali v Houstonu v minulých letech nebo se zúčastnili dřívějších hodnocení portfolií, ale především osudy některých účastníků výstavy Objevy Meeting Place, která patřila k nejsvěžejším z celého festivalu. Byla na ní řada skvělých fotografií, třeba
přeludné lokálně ostré snímky Argentince Estebana Pastorina Diaze, fotografované z letácích dětských draků a ukazujících z ptačí perspektivy města, železnice nebo letiště tak, jako by to byly malé modely, dále přízračně působící panoramata městských scenérií Drážďan od Fredrika Marsche, expresivní rozmazané záběry Franka Rodika, sugerující horečnaté vize, i naturalistické barevné portréty
dětských tanečníků a tanečnic s thymolinovými úsměvy a silnými vrstvami make-upů od Mortena Nilssona, ironizující vyumělkovaný svět závodního tance. Precizně organizovaný Meeting Place má dnes skutečně vynikající úroveň a pomohl odstartovat už řadu fotografických kariér. Především právě díky němu má houstonský Foto Fest tak důležité místo mezi současnými fotografickými festivaly.

vladimír birgus