Fotograf Magazine

„Co sloužilo na místě fotografie před vynálezem fotoaparátu? Očekáva­ná odpověď je rytina, kresba, malba. Odpověd‘, která odhalí víc, by mo­hla znít: paměť“

/John Berger/

Časté spojování fotografie s pamětí není náhodné a fotografickou histo­rii doprovází, více či méně zřetelně, od jejích počátků až dodnes. Rané přístupy k fotografii zdůrazňovaly její charakter jakožto stopy subjektu, dokonce jejího otisku: připomeňme si Balzacovu hrůzu z fotografování, pramenící z přesvědčení, že mu fotografický záznam pokaždé odnímá jednu z tělesných spektrálních vrstev. Anglický kritik John Berger při­rovnal fotografii k otisku prstu a k posmrtné masce – fotoaparát může, na rozdíl od lidského oka, nejen zaznamenat, ale také zadržet zachyce­né v určité fixované podobě.

Fotografie Pavla Baňky z jeho nejnovější kolekce Terezín­Mansfield/Mans field-Terezín, představené ve Veletržním paláci, zachy­cují dnes prázdné prostory, které ovšem byly ještě nedávno naplňované událostmi. Právě zájem o to, co se zde předtím dělo, se stal jedním z impulzů pro jejich vznik. Záběry míst, jejichž historie je spojená se smr­tí – nacistického vězení a nemocnice pro dlouhodobě nemocné, nevznikly však jako obviňující dokumentaristický komentář. Tomu zabraňuje kom­plexnost přístupu fotografa: vědomí krutosti minulých událostí se totiž neoddělitelně mísí se zájmem o charakter (vizuální, atmosférický) místa, s projekcí vlastních představ o nich a s vlastní zkušeností s nimi. Právě toto balancování na rozhraní historického a imaginárního vědomí ve spo­jení s jedinečností aktuálního setkání tyto fotografie skutečně vytváří.

První cyklus tvoří černobílé fotografie interiérů terezínské Malé pev­nosti, jejíž pevnostní účel se proměnil ve vězeňský rychle po jejím do­končení. Téměř minimalisticky zachycené prostory – oprýskané klenuté místnosti, často s jedním prosvětleným oknem, dlaždicové obklady stěn a od stropu zavěšené proudy vodovodních trubek – působí uklidňujícím dojmem. Snad je účelem fotografií odhalit tento – přechodný – smír, nebo alespoň naznačit jeho mož­nost. V doprovodném textu mluví autor fotografií o pobytu v těchto místech ve společnosti skupin tu­ristů: dlouhá historie se tu každo­denně proměňuje v komentář v mnoha světových jazycích. Ná­vštěvy všech těchto lidí se však stávají součástí přemýšlení o za­chycovaném místě. Terezínský cyk­lus vznikal v letech 1996-2002: nejen dlouhodobým vznikáním při opakovaných návratech, ale i cha­rakterem zobrazení jakoby se fotograf bránil okamžitosti fotogra­fického zachycení. Dlouhá expoziční doba proměňuje temné kobky ve světlem vykreslené prostory, mož­ná ve vzpomínce na heliografickou prehistorii fotografie.

Druhý vystavený cyklus, vzniklý v roce 2002 v americkém Connecticutu, tvoří tentokrát ba­revné snímky vnitřků bývalé nemoc­nice pro děti a mládež z období padesátých a šedesátých let. Z ně­kdejší nemocnice zůstaly zachová­ny elektrické rozvody, odchlipující se pestrobarevné omítky a bílé dlaždičky na stěnách. Záběry jsou opět jednoduché, barevnost omítek je ovšem obdaruje malířským charakte­rem: některé kompozice zachycují barevnou část stěny, zarámovanou úzkým pruhem podlahy a někdy jinobarevným pruhem horním, další sku­pinu tvoří symetrické snímky stropů, většinou bílých, se svítidlem upro­střed a barevnými stěnami okolo. Autor se zmiňuje o vlastním vcítění se do situace dětí, trávících čas v těchto místnostech v nehybnosti na lůž­ku, jejichž pohledy bývaly pravděpodobně k těmto stropům dlouze namí­řeny.

Podle Johna Bergera je fotografie spojena se ztrátou paměti, neboť vypuštěním do světa ztrácí se zmizením kontinuity také svůj význam. Pro záchranu jejího významu je nutné fotografii znovu zapojit do společen­ského a politického kontextu. Baňkovy fotografie z Terezína a Mansfiel­du jsou především vyrovnáním se s osobním vztahem fotografa k těmto místům; také proto jsou důležité jeho vlastní přidané texty, v nichž své setkání se zobrazenými místy popisuje. Fotografováním těchto míst se autor možná snažil o paradoxní zvěčnění osudů a pohledů, které kdysi zachycovaly zobrazené stěny: vytváří tak posmrtné masky, jejichž matri­cí se stala nakupená paměť vnitřních prostorů.

Také dřívější fotografické série Pavla Baňky pracovaly s imaginativní transformací nalezených prostředí. Na rozdíl od meditativních krajin­ných záběrů, vystavených nedávno [v roce 2001) na rozsáhlé přehlídce Infinity v Galerii Rudolfinum, se zde potýkáme s místy palčivě historicky situovanými. Je to právě silná osobní angažovanost, jež tyto dva cykly fo­tografií myslím spojuje, která brání (tak snadnému) upadnutí do senti­mentálního zneužívání významem již obdařených míst, a která tak zintenzivňuje i naši citovou a historickou bdělost.

Pavel Baňka – Terezín-Mansfield/Mansfield-Terezín, Národní galerie v Praze, Veletržní palác, 27. 6. – 5. 10. 2003

Lenka Dolanová