Fotograf Magazine

Letošní ročník Funkeho Kolína se obrátil k důvěrnému tématu „rodiny“. Je to silné téma, široké, obecné, a zároveň zásadním způsobem se dotýkající každého člověka. Všichni se vůči rodině pozitivně anebo negativně vymezujeme, vstupujeme do standardních i nestandardních svazků, trpíme, pokud ji postrádáme, chceme nebo odmítáme svůj život spojit s druhými. Rodina je také tradičně jedním z hlavních témat fotografie, zejména fotografie amatérské, neboť nejsilnějším důvodem k tomu, aby člověk vzal do ruky fotoaparát, je bezesporu pozitivní emoce.

S takto vymezeným pojmem jde ruku v ruce představa žánrové fotografie či momentky. Na letošním Funkeho Kolínu bylo možno setkat se s širokou škálou postupů, kterými se zúčastnění autoři pokoušeli k tématu přistoupit. V souladu s dnešní vlnou zájmu o amatérskou fotografii pracovali někteří z nich s typem sběrného dokumentu, založeného na shromáždění anonymních důvěrných momentek prožívaných v minulosti neznámými lidmi a pořízených anonymními fotografy (Dušan Skala, Aneta Grzeszykowska, Kateřina Držková a Daniela Matějková, Ágnes Eperjesi). Autory už řadu let celosvětově fascinuje svět mimo umění – poukazuje k přirozenému světu, ale navíc ve staré fotografii či filmovém záznamu přináší vizuální kvalitu zakotvenou v odlišné době a nostalgii po ztracené intenzitě minulé přítomnosti. Umělci využívají takový dokument k nově strukturovaným pracím, v nichž nalezeným materiálem manipulují, potlačují původní konkrétnost intimity rodinné fotografie a posouvají její význam obecnějším směrem – k výpovědi o společnosti, o době, o fenoménu emoce, o paměti.

Vedle práce s hotovým dokumentem řada autorů představila v Kolíně fotografie vlastní. S některými z nich jsme se letos už setkali kupř. na karlínském Praguebiennale3, jiné jsem neznala. Fotografové v nich divákům nabídli řadu dnes aktuálních postupů. Pracují formou reportážního paraamatérského dokumentu, chytajícího skutečnost v letmých sekvencích (Martin Voříšek, Filip Hladký), pro jiné se téma rodiny spojuje s komplikovanou režií a aranžmá, spojeným někdy i se zvukem či projekcí, se sociologickým výzkumem a jeho fotografickou dokumentací (Dita Pepe, Gabriela Kontra a Jana Štěpánová, Sylva Francová, Milena Dopitová). Písemný komentář konceptu je důležitou součástí projektů, jejichž zdvojený význam se pohybuje na pomezí umělecké výpovědi a společenské sondy.

Půvab Funkeho Kolína spočívá mimo jiné v šíři výrazové škály zastoupených autorů a v rovnosti příležitostí, které v rámci této akce dostávají. Žádný z využívaných prostorů totiž nelze jednoznačně označit za lepší anebo horší. Kurátoři, respektive skoro výlučně kurátorky citlivě každému projektu od počátku hledají prostředí, které by mu bylo adekvátní a ve kterém by měl divák ke komunikaci s konkrétní tvorbou optimální podmínky. Příjemnou tradicí je skutečnost, že při každém dalším ročníku je možné kromě oblíbených míst proniknout i do dalších, dosud neznámých interiérů, a že na fotografii je možno narazit i v městském exteriéru. Letos k takovým překvapením patřila stará škola u kolínské katedrály. Sugestivní video Anety Mony Chişy Planet Romance v sousedství rekonstruované pracovny a knihovny kolínského rodáka, básníka, novináře a politika Josefa Svatopluka Machara patřilo k pozoruhodným zastavením fotografické pouti po Kolíně. Atmosféra putování, genius loci krásného starého města, které je neopominutelnou součástí projektu, připomene přitom i dávné normalizační spiklenecké akce.

Každoročně bývá Funkeho Kolín spojen s výstavou některého z příslušníků české moderní fotografie, jehož tvorba má ke Kolínu vztah. Letos došlo na Eugena Wiškovského, Funkeho pedagoga a přítele, který v tomto městě po řadu let působil na gymnáziu a Kolín také fotografoval. Wiškovský ještě stále není tak dobře známý jako jiní příslušníci české fotografické avantgardy, jeho výstava, sestavená z originálních printů, ale nyní znovu přesvědčivě ukázala, že nejenom jeho klasická díla jako Měsíční krajina nebo Katastrofa, ale i řada dalších patří od konce dvacátých let k progresivní linii české fotografie.

Sedmý ročník Funkeho Kolína byl opět připraven s velkým osobním nasazením organizátorů. Je třeba ocenit i skutečnost, že v den vernisáže byl k dispozici i dobře koncipovaný česko-anglický katalog. Kromě reprodukcí a interpretujících textů všech kurátorů – Vladimíra Birguse, Jolany Havelkové, Nadi Kováříkové a Heleny Musilové, které uvádějí projekt do uměleckohistorických souvislostí, v něm najdeme i dva texty „zvenčí“. Martina Pachmanová a Jiřina Šiklová téma rodiny posouvají do souřadnic osobních, teoretických a sociologických a v duchu intencí autorů výstavy mu dávají široký, aktuální, věcný a velmi humánní význam. Je proto trochu škoda, že tato akce, jakkoliv samozřejmě součástí její působivosti je i to, že se koná mimo centrum, nemá větší publicitu. Kvalita projektu by si zasloužila, aby o ní nevěděl jen stabilní a – zdá se mi – trochu ztenčený malý okruh zasvěcenců, ale aby přitahovala i další diváky. Fotografie dnes takovým potenciálem disponuje.

Marie Klimešová