Fotograf Magazine

V jedné z nejvýznamnějších českých galerií zaměřených na fotografii proběhla výstava největší soukromé fotografické galerie Paříže. Výběr ze sbírek Galerie VU´ připravili pro Galerii Langhans její umělecký ředitel Christian Cajolle a ředitelka Gilou Le Gruiec. Cajolle přijel do Prahy výstavu zahájit a při té příležitosti představil její historii a současné směřování a osobně provedl návštěvníky výstavou. Galerie vznikla jako výstavní prostor stejnojmenné agentury, založené roku 1986, jejíž název odkazuje k historickému týdeníku Libération, vycházejícímu ve 20. a 30. letech minulého století, který jako jeden z prvních publikoval autorskou fotografii v přiměřené kvalitě. Galerie VU´ se nachází se v centru Paříže ve čtvrti Marais v blízkosti Bastily, v rozsáhlém industriálním prostoru. Kromě toho, že pořádá pravidelně výstavy, rozvíjí sběratelskou činnost a vyhledává talenty, snaží se také „svým“ fotografům zprostředkovat spolupráci s tiskem, nakladatelstvími, reklamou či kulturními institucemi. Živí se prodejem „objektů“, jak nazývá Cajolle fotografická díla již upravená pro vystavení.

Výběr autorů není nijak omezen tematicky, jediným kritériem je přítomnost soudržného a osobitého rukopisu, a především specifická fotografická vize, tedy schopnost nového vnímání a zaznamenání skutečnosti. Prohlédneme-li si sbírky galerie, je jasné, že tu vskutku poměřují pouze na základě umělecké kvality, a co víc, že jsou zřejmě schopni rozpoznat talent již v zárodku. Součástí galerijní sbírky jsou snímky dnes již legend dokumentární fotografie jako je švýcarský fotograf Gotthard Schuh (1897 – 1969), jehož z dočasného zapomenutí vyzvedlo „Mezinárodní setkání fotografie“ v Arles roku 1999, který je kromě své schopnosti vyhledávat zajímavé kompozice známý také tím, že jako první začal vystavovat své snímky na aluminiovém podkladě s dřevěnou podložkou, která je tak odsadila od zdi (na své retrospektivě roku 1967). Na způsob vystavování klade galerie velký důraz, vytvoření „objektů“ a jejich vystavení v prostoru je vždy výsledkem dohody mezi fotografem a kurátorem. Cajolle se ve své přednášce zmínil o tom, že tento zájem o galerijní prezentaci fotografie je nedávného data, neboť způsob vystavení byl dlouho ve fotografické oblasti vnímán jako něco vedlejšího, dodatečného. Donedávna převažoval formát 30 × 40 cm, bílé pozadí a dřevěný rám. Legendární postavou je i Francouzka Anita Conti, vědkyně, propojující svůj vědecký zájem o moře a lásku k němu se zálibou ve fotografování. Ač naprostá fotografická amatérka (či snad možná právě proto), její snímky nyní přitahují právě zvláštním způsobem vidění. Tato oceánografka vytvářela své fotografické dílo v průběhu několika desetiletí a své snímky uveřejňovala v tisku i knižně; pár původních snímků, které jsou dosud k dispozici, dosahuje závratných cen. Do třetice hostí sklepní prostor výběr z díla nedávno zesnulého Christera Strömholma, klasika švédské fotografie, jehož nový osobitý přístup k dokumentu ovlivnil generace (nejen) severských tvůrců; mimo jiné se k němu jako ke svému učiteli hlásí Anders Petersen, který měl nedávno v Langhansu samostatnou přehlídku a jehož snímky jsou zastoupeny i na této výstavě. Pohlédneme-li na portrétní záběry z pařížského náměstí Pigalle, pochopíme, že nejvíce asi na jeho díle fascinuje zvláštní umanutost, s níž zachycoval nějak vyhrocené výrazy a události.

Mezi významné objevy galerie patří například Michael Ackerman, Laurence Leblancová, Mathieu Pernot, Hiroto Fujimoto či J.H. Engström. Ackermanovu dílu je věnována celá menší galerijní místnost. Christian Caujolle popsal první setkání s tímto americkým tvůrcem (ročník 1967) v katalogu, věnovaném jeho fotografiím z indického Benaresu (End Time City. Zurich – Berlin – NY: Scalo 1999), který k vydání připravila právě Galerie VU´. Popisuje, že jej zaujala již první fotografie, kterou uviděl, a to zvláštním panoramatickým „výstřelkem“, který však zcela postrádal ten druh formalismu, typický pro mnoho současných fotografů, a prozrazoval výjimečnou schopnost uzpůsobit formu pro vlastní způsob vidění věcí. V práci s formou je Ackerman opravdu radikální, nebrání se rozmazávat až na hranici viditelnosti. Uvádí do snímků zásadním způsobem pohyb, způsobený posunem aparátu do všech směrů, a vytváří tak vlastní snadno rozpoznatelný svět emotivní vizuální poezie. Jeho kompletní dílo můžeme prohlížet díky vystavenému DVD, na němž jsou jeho fotografie doprovázené jeho vlastní hudbou seřazeny za sebou. Podobným, ale oproštěnějším dojmem působí i díla Laurence Leblancové (narozené ve Francii roku 1967), jejíž vystavený cyklus o Kambodži vyniká rozplývajícími se obrysy zejména dětských postav, zachycovaných v jemném protisvětle, jejichž poetičnost nebrání vytvoření svědectví o krutosti zkušeností, které prožily. Tito dva autoři předvádějí, že lze smířit specifické, výtvarně vytříbené vidění se zobrazením krutých výjevů, a neupadnout přitom do pouhého trapně působícího formalismu. Deformace však musí být otevřeně přiznaná a dostatečně ospravedlněná, nezastíraná vágními představami nějakého „pravdivého“ osobního vyjádření.
Dalším autorům je již věnován menší prostor. Španělka Isabel Munozová (1951) se věnuje tematice tělesnosti a tance, ve spojení s jeho významnou úlohou ve španělském životě: zobrazuje smyslné detaily propletených těl tanečníků tanga i ženy v tanečním postoji pózující v prostoru. Ukazuje, že prostřednictvím těla se dají sdělovat zvláštní, jinak neuchopitelné významy. Španělská vznešenost vyzařuje i z díla její krajanky Cristiny Garcíi Roderové (1949), která se zabývá dokumentováním krajinných rituálů: její vystavená fotografie z cyklu Tajemné Španělsko předvádí divadelně tajuplné seskupení lidí při sedánku uprostřed žní a její význam sahá daleko nad zobrazení vesnických zvyků. Do třetice Španělsko, tentokrát čistě portrétní v díle Virxilia Vieiteze (1930), vycházejícího z tradice potulných fotografů, který se svým „nářadím“ proputoval svou zemi a zachytil mnohé její obyvatele, pózující většinou v krajině s bohatým rostlinným pozadím; je dalším příkladem „amatérského“ přístupu, oceňovaného v současnosti (právem) pro své nezvyklé umělecké hodnoty. Portréty francouzského tvůrce Richarda Dumase (1959) vynikají zato pečlivou prací se světelnou atmosférou. Vystavená řada čtvercových snímků menších rozměrů umožňuje vhled do jeho práce s modely: vytváří mírně tajemnou, svůdnou vizuální podobu osobností uměleckého života, která se často stává jejich podobou ikonickou.

Barevné snímky v přízemí galerie potom předvedly rozmanité přístupy k fotografickému kolorismu. Velkoformátová zvětšenina mladé Francouzky Léy Crespi (1978), použitá na výstavní plakáty a pozvánky, zachycuje mírně rozmazanou ženskou bytost, procházející industriálním interiérem, jíž je sama autorka, která vlastní tělo dlouhodobě konfrontuje s rozsáhlými průmyslovými prostory a dalšími místy, které se nacházejí ve stavu neustálého proměny. Ve srovnání se zbytkem výstavy však působí tato sekce poněkud rozpačitě. Možná je to tím, že po shlédnutí snímků, jež většinou nějakým způsobem pracují s tematikou dokumentu (i když jej vcelku jako kategorii zpochybňují, nebo alespoň výrazně rozmlžují jeho hranice), pak barevné snímky svou různorodostí vyvolávají dojem jakoby se vznášely ve vzduchoprázdnu. Napadá mě, že tak působí proto, že narušují jednotící linii, spočívající právě v jistém způsobu balancování v oblasti mezi specifickým fotografickým viděním a snahou cosi vypovědět o skutečnosti, kterou jsem si v průběhu návštěvy výstavy postupně podvědomě vytvářela. Neboť při výstavách takového množství rozličných tvůrců je naznačení spojující linie (která nemusí být příliš nápadná) jediným možným řešením, zabraňujícím rozptylujícímu zahlcení. Myslím ale, že vcelku se výběr kurátorům povedl a že umožnili nahlédnout do vzrušující činnosti jedné z galerií, která významně utváří svět současné fotografie a přispívá k jeho bohatšímu chápání.

lenka dolanová