Fotograf Magazine

Vůbec první takto rozsáhlá fotografická výstava v londýnském muzeu Tate Britain byla zcela logicky věnována britské fotografii. Kurátorky Val Williams a Susan Bright si přitom nekladly za cíl vytvořit definitivní historický přehled, ale spíše jim šlo o narušení některých ustálených hranic interpretace. Zdánlivě uzavřenou množinu velkých jmen se jim podařilo otevřít a doplnit na základě uvažování o fotografii jako součásti širšího pole vizuální kultury. Tato koncepce vedla autorky i mimo sbírky renomovaných muzeí a do neprobádaných archivů, jako byly například Antony Wallace Collection při Britské asociaci plastických chirurgů či The Barnado’s Archive v londýnském East Endu.

Určující tu byla snaha na základě výsledků fotograficky aktivní části ostrovní populace zachytit a popsat podstatu britské národní identity. Mezi teoretické pilíře koncepce patřily myšlenky Benedicta Andersona, který ve své knize Imagined Communities: Reflections on the Origin and Spread of Nationalism (poprvé vydané v roce 1983) hovoří o tzv. sdílených mentálních obrazech, které v nás posilují představu příslušnosti k danému národu. Součástí How We Are (tedy toho jací jsme) proto nebyla jenom vybraná díla z oblasti umělecké fotografie, ale rovněž rodinná alba, lékařská fotografie, reklamní i propagandistická fotografie, pohlednice, dokumentační fotografie a další. Hned vedle známých děl britské fotografie 19. století autorů jako byli William Henry Fox Talbot, Anna Atkins, Roger Fenton, Julia Margaret Cameron či Peter Henry Emerson visely na výstavě pozoruhodně zneklidňující portréty psychicky nemocných pacientů od Hughe Diamonda nebo část archivu fotografií pracujících žen, který vytvářel Arthur J. Munby. Nedaleko děl Alvina Langdona Coburna, Madame Yevonde či Cecila Beatona bylo možné doslova objevit fotografie Percyho Hennella zachycující zraněné vojáky druhé světové války po plastických operacích či fotografie „známých militantních sufražetek“ z policejní kartotéky. Pozornosti kurátorek neunikly ani reklamní fotografie z magazínu o vaření, ročenky Národní společnosti růží Velké Británie či pohlednice neznámých fotografů.

Pohled na historii fotografie v širším kontextu vizuální kultury není sám o sobě už dnes ničím tak ojedinělým (u nás se podobnou cestou ubírali například kurátoři nedávné výstavy Fotografie 70. let v ČSR Pavel Vančát a Jan Freiberg). Fakt, že jsou zahrnuty na výstavách institucí jako je londýnská Tate Gallery i dříve převážně okrajové oblasti zájmu kurátorů a teoretiků fotografie jako například amatérské snímky, je však nutno reflektovat. Souvisí to částečně s demokratizací fotografického média, které již s nástupem digitálních technologií definitivně přestalo být záležitostí úzké skupiny lidí. V duchu věty „we are all photographers now“ proto kurátoři přizvali k vytvoření podoby závěrečné sekce výstavy věnované současné fotografii i veřejnost. A to prostřednictvím webové stránky www.flicker.com, na kterou mohli zájemci umístit svoje snímky týkající se některého ze soutěžních témat: portrét, krajina, dokument, zátiší. Poslední měsíc výstavy pak porota (ve složení: Val Williams, Susan Bright, fotograf a spolukurátor Derek Ridgers, fotograf a člen týmu, který provozuje Flickr Heather Champ a obrazový editor Observer, což byl mediální partner výstavy, Greg Whitmore) vybrala deset vítězných fotografií ke každému okruhu, které byly k vidění v elektronické podobě i v museu. Otázkou zůstává, zda koncepce výstavy proklamující „osvobození“ fotografického média tedy musí nutně v závěru označit nějaké vítěze a potažmo poražené?

Jindra Tichá