Fotograf Magazine

Retrospektivu Miroslava Háka (1911–1978), proslaveného surrealistickou zkušeností i členstvím v ilegální válečné Skupině 42 uspořádalo Městské muzeum Nová Paka k 100. výročí umělcova narození. Kurátorství se pozoruhodně zhostil historik umění Jan Nízký ve spolupráci s fotografovým synem.

Výstavu lakonicky pojmenovanou autorovým jménem ovlivnil Michael Hák už poskytnutím exponátů i archiválií a s pomocí otcových písemností přispěl datacemi snímků. Instalace představila práce z let 1927 až 1968. Dohromady jich bylo 142, což evokuje spojení kulatého hákovského výročí a letopočtu, v jehož stínu byla v Praze zakládána Skupina 42.

Spolu s dvojicí rodáků, sochařem Ladislavem Zívrem a malířem Františkem Grossem, pozval Hák do Nové Paky avantgardní kolegy z metropole v čase, který k takovému podniku provokoval o to více, oč méně se k němu hodil. Nejenže se na dostřel Třetí říše zabývali zapovídaným moderním uměním, ale rozhodli se to veřejně demonstrovat. Zjara 1943 sice ještě neměla Skupina 42 oficiálně název, ale o zápis do historie alternativní kultury si již řekla z moci úřední předčasně ukončenou packou výstavou. Téhož roku na podzim se stejnému okruhu podařil definitivní průlom, výtvarná přehlídka v pražském Topičově salonu.

Hák se s aktivní tvorbou rozloučil koncem 60. let tím, že vybral nejefektnější záběry a nově je zvětšil. Z této kolekce formátu 60 x 50 centimetrů těžily různé sbírky, zejména v českých muzeích. A na ně se zpětně obraceli organizátoři výstav. Navíc Hák za svého života připravil dvě monografie. Zkrátka a dobře směřoval k definitivě, zúročující mimořádný smysl pro výtvarnost černobílé škály.

Sérii známých hákovských solitérů komornějších formátů doplnily v Nové Pace panely s různorodými motivy tak, aby dílo předvedly jakoby ve stavu zrodu. Prozrazovaly nejenom všemožné vlivy, ale také to, jak je fotograf přetavoval k osobnímu obrazu. Ve 30. letech třeba manifestačně doplnil svůj portrét o ideál, personifikovaný dvojicí pařížských surrealistů, André Bretonem a Paulem Eluardem.

Hlavní podněty přinášelo Hákovi nepolevující napětí mezi enormní senzitivitou a běsy doby, v níž žil. Je to patrné hned z předválečných věcí. Viz kupříkladu Masku z konce 3 0. let (Fotograf č . 6 ). O dezvu na německou okupaci vyjádřil sérií opuštěných městských zákoutí a útěk do soukromí intimitami v žánru aktu. Za druhé totality následoval napřed obrat k přírodním námětům a po sovětské okupaci roku 1968 konečná tečka: zátiší Smutné květy (na p ozadí š edi p refabrikovaného činžáku). Kurátor nabídl odůvodněnou možnost vnímat výstavu i dílo jako melancholické podobenství Hákova údělu.

Význam dlouho očekávané bilance pozůstalosti tvůrce nadaného vynikající vizí přesáhl region Hákova rodného Podkrkonoší stejně dalece jako fotografův tvůrčí odkaz.

Základní charakteristikou Miroslava Háka nebyla vůle experimentovat, i když ho pokusnictví neopouštělo ani ve zralém věku. Krédo nechal zaprotokolovat spisovatelem Ludvíkem Součkem v knize Cesty k moderní fotografii (1966): „ Jestli chceš o mně něco psát,“ žádal Hák, „tak napiš, že jsem měl vždycky rád experimentální fotografii, ale do každé jsem se snažil dostat poezii a pro tu poezii vlastně fotografuji. Pořád.“

Jan Nízký, Miroslav Hák. Městské muzeum, Nová Paka 2011, nestránkováno,
54 reprodukce

Josef Moucha