Fotograf Magazine

Když se dívám na fotografie Glass House / Skleněný dům Jamese Wellinga, mám podobný pocit jako Murray před “nejfotografovanější stodolou v Americe” v románu Bílý šum od Dona DeLilla. Glass House / Skleněný dům (1949) se na Wellingových fotografiích, stejně jako stodola v románu, ztrácí za svou vlastní reprezentací. “Jakmile jednou spatříš ty poutače na stodolu, stane se už nemožným ji ještě vidět.”¹ U Wellinga se Glass House ztrácí v první řadě snímáním z konvenčních úhlů pohledu, které známe z opakovaně reprodukovaných fotografií domu – ty jsou zde poutači z Murrayova monologu. Glass House se tak stává metaforou samotné reprezentace nejen jako již předem známý obraz seba sama, ale také svou vlastní dispozicí – transparentností skleněných stěn či vždy přítomným rámováním pohledu uvnitř domu – a v neposlední řadě také jako kopie zvláštního druhu, jejíž opožděný originál můžeme vidět ve Farnsworth House / Farnsworthský dům (1951) Miese van der Rohe. A Welling dům činí ještě transparentnější ve chvíli, kdy o něm mluví jako o “objektivu”, který soustředí a usměrňuje pohled na celém pozemku, kde stojí spolu s dalšími Johnsonovými stavbami. Glass House je sám před objektivem, ale zároveň je i extenzí Wellingova fotoaparátu.

Stejně jako nelze číst zmíněnou pasáž DeLillova románu jednoznačně jako kritiku reprezentace, je i role Johnsonova domu ve Wellingových fotografiích ambivalentní. Na jednu stranu se dům stává transparentním podkladem pro fotografovo experimentování, na druhou stranu jsou jeho zákonitosti multiplikovány do povrchu Wellingových fotografií. Vrstvení barevných filtrů a reflexních materiálů tedy nelze vnímat pouze v návaznosti na Wellingovy předchozí projekty a jeho všeobecný zájem o barvu, ale také v návaznosti na principy vrstvení plánů v zorném úhlu našeho pohledu uvnitř domu i při pohledu na něj nebo vrstvení historických referencí v celém komplexu budov na pozemku.

Vrstvení transparentních materiálů, které se odehrává mezi objektivem kamery a domem jako objektivem, je pak klíčovým momentem vzniku Wellingových fotografií. Budeme-li uvažovat v těchto intencích, jsou fotografie Glass House záznamem performativní akce odehrávající se v okamžiku vzniku fotografie. Přesně sem směřuje Welling naši pozornost a odhaluje tak i svoji přítomnost ve fotografiích. Znovu se zde můžeme vrátit ke Glass House jako budově, kde s každým pohybem uvnitř domu dochází k neustálé proměně rámování našeho pohledu ven, a tedy i přítomného obrazu. Stejně jako Murray v DeLillově románu mluví o lidech fotografujících stodolu, můžeme říct, že Welling fotografuje fotografování.

Tento performativní moment lze ve Wellingově tvorbě sledovat dlouhodoběji, s počátky již za jeho studií na CalArts v 70. letech. Zde Welling experimentoval s technickými limity raného videa banálními performativními akcemi před objektivem kamery. V jednom videu například banálním gestem odkrývání a zakrývání objektivu rukou v momentu zakrytí zviditelňuje paobraz světel, na které je kamera namířena. Ve stejném duchu pracuje Welling i v projektu přímo předcházejícím Glass House, kdy fotografuje postupně přes 6 barevných filtrů v několikanásobné expozici (Hexachromes/Hexachromy, 2006 nebo pozdější Maison de verre / Sklěněný dům, 2009). Wellingovo zkoumání a experimentování s momentem vzniku fotografického obrazu můžeme dále sledovat i u jeho prací s fotogramy. I zde lze uvést příklady jak z počátků jeho tvorby, kdy pořizuje fotogramy vlastních rukou (Hands/Ruce, 1974–1975), tak i z novějších prací jako Screen/Plátno (2004), kdy jsou fotogramy výsledkem kombinace mřížek při expozici papíru nebo Fluid Dynamics / Tekutá dynamika (2012), kde vidíme fotogram okamžiku, kdy byl fotografický papír vytažen z vody.

U Wellinga se tak setkáváme s dlouhodobou koncentrací na místo a čas před samotnou fotografií a na performativitu tohoto momentu vznikání. Vezmeme–li pak v potaz i jeho zájem o roli barvy jak ve vidění, tak u fotografických materiálů a potažmo i jeho souběžnou práci s abstraktní i dokumentační fotografií, můžeme u něj mluvit o intenzivní kontemplaci nad prostředky a možnostmi zobrazování fotografickým médiem na elementární úrovni vzniku obrazu.

Jan Kolský

¹ DELILLO, Don. Bíly šum. Olomouc: Votobia, 1997, s.18–19. ISBN 80-7198-267-9.