Fotograf Magazine

Několik snímků Jiřího Poláčka otiskl časopis Fotograf v čísle 15, vydaném pod hlavičkou Praha. Umělec zemřel nedlouho po loňských sedmdesátinách a Fotograf Gallery uvedla jeho vůbec první retrospektivu. Připravil ji Pavel Vančát a je dobře, že s exponáty nešetřil. V trojici komorních prostor se mu jich podařilo zpřístupnit poměrně značné množství, výstavní síně však nepůsobily zahlceným dojmem. Tam, kde se to nabízelo, dostalo přednost původní zpracování negativů (a byly tedy předvedeny historické unikáty). Vesměs se ovšem jednalo o věci z pozůstalosti (včetně pozdějších pozitivů z barevných materiálů). Kurátor zavrhl chronologické uspořádání archivní sondy, nicméně určitou logiku prohlídce propůjčil. Stalo se jí postupné odhalování uzavřených etap tvorby. K orientaci sloužil průvodní list se stručným výkladem osudů díla, s popisky a datacemi. Ryze fotograficky působící instalace tím získala tajenku a diváci si tak mohli lépe uvědomit její objevnost.

Poláčkovo dílo není tesané z jedné látky. Jeho počátku dominovalo severoamerické pojetí realismu doložené tvorbou z přelomu 60. a 70. let. Zkušenost z fotožurnalistického kursu Kalifornské univerzity v Los Angeles neodezněla ani po návratu z USA (1972). Následovala studia na katedře fotografie FAMU (1974–1978) a kolegiální přátelství s Janem Svobodou, jež se rovněž neobešlo bez jistých vlivů, zvláště patrných v cyklu Odrazy (1975–1976). I když je Poláček ponejvíce znám spoluautorstvím portrétní knihy Český člověk (1997), osobně se prosadil městskými panoramaty a hlavně pak vynikl brutálními záblesky ozvláštňujícími zanedbané scenerie rodné Prahy. Navzdory názvu výstavy Jiří Poláček – Nejen Smíchov vyzněl jako těžiště pozůstalosti Noční Smíchov první poloviny 80. let.

Josef Moucha