Fotograf Magazine

Výstavu pojmenovanou Jordan Wolfson doprovodil autor v roce 2007 dopisem adresovaným návštěvníkovi: „Jedná se o první spolupráci s galerií a také o mou první samostatnou výstavu v Německu. Ta je složena z šesti prací: vypínače na světlo, kresby, fotografie, 16mm filmu, teleskopu a z nezveřejněné práce instalované mimo galerii.“ Vypínač z 27. patra (1931- 2007) pocházel z budovy Empire State Building, Wolfson získal zařízení od hlavního elektrikáře spravujícího mrakodrap a v dopise krátce popisuje i příběh či sen tohoto muže. V galerii bylo možné volně používat readymade k osvětlení prostoru. Ostatní díla byla v dopise popsána poznámkově, až bezobsažně s ohledem na jejich formát a funkci. 100 let Měsíce (2007) byl teleskop nastavený tak, aby bylo možné nalézt Měsíc z galerie každou hodinu následujících sto let počínaje vernisáží. Projekce 16mm filmu byla pohledem na les z nadhledu v pomalu se vzdalujícím záběru končícím v černé. „Fotografie Helen Keller (2007) je přefocenou fotografií Helen Keller.“ Se světelnou stopou blesku odraženého od fotografie starší ženy vznikl Wolfsonův černobílý snímek spisovatelky a aktivistky Helen Keller. Šlo o ženu, která neviděla a neslyšela, přesto vystudovala vysokou školu a posléze se stala i výraznou osobností amerického společenského i politického života.

Tento motiv vnáší do otevřeného pole témat Jordana Wolfsona prvky vážnosti i rozporů mezi obsahem, kterým může být Wolfsonovo rozjímání nad jiným způsobem vnímání světa, a formou, kterou je fotorealisticky balzamující fotografie a zároveň její popření způsobem přesvícení. Otevření dialogu s návštěvníkem je motiv, který je o několik let později ve Wolfsonově tvorbě suplován animatronickými sochami reagujícími skrze oční kontakt. Ženská robotická postava se škraboškou a animální čelistí promlouvá autorovým hlasem a tančí před zrcadlem, podobně jako na řetězech chrastí prostředím klubu, galerie či divadla „potrestaný podvodník“, který je jakousi karikaturou Huckleberryho Finna nebo Howdy Doodyho.

Jordan Wolfson pracuje s neustále se redefinujícími aspekty, vážícími se k „dramatu“ vlastní osoby, kdy výchozí expozicí je jeho dospívání v 90. letech, židovský původ a megapole New Yorku. Otázky spjaté s antisemitismem jsou součástí dialogu mezi mileneckou dvojící stejně jako báseň Richarda Brautigana. Oba texty byly vloženy do úst torza animovaného ortodoxního žida ve videu Animation, Masks (2007), který funguje jako prázdná schránka, děsivá skulptura na pomezí shakespearovského Šajloka a Woodyho Allena listujícího Vogue. Pochodující láhve dietní coly s mlékem ve videu Con Leche (2009) jsou nejen parafrází k produkci disneyovských studií, ale i reprezentací materialismu a luxusu. Tematicky ke stejnému období dospívání odkazuje i video Rawsberry Poser (2012), které skrze animovaný kondom s virem HIV poletující na pozadí fotografií ještě negentrifikovaného SoHa vyjadřuje strach z epidemie. Druhým motivem z videa je postavička malého spratka párajícího si krajinu břišní.

Jordan Wolfson patří ke generaci umělců, kteří pracují velmi intuitivně s apropriativními procesy napříč kulturními, sociálními a politickými aspekty života. Příkladem je použití prosté a anonymní reklamní grafiky v rámci série samolepek na nárazníky aut, které tvoří dodnes jistou formu skic, kontrapunktů nebo jen jízlivých poznámek autora objevujících se veřejném prostoru, na Instagramu nebo v rámci hliníkových obrazových objektů. Sarkasmy skryté v nápisech na samolepkách jsou součástí autorovy internetové stránky podobně jako zcela vážně míněný průvodce možnostmi ochrany životního prostředí. Kulturní příběhy, šokující momenty či jen fyzický střet s představou zhmotnělou v materiálu sochy vypovídá o velmi křehkém fyzickém, ale i mentálním prostoru jak pro autora, tak i diváka jeho děl. V rámci rozhraní virtuální reality Wolfson „znehybnil“ interaktivní podtext této technologie znázorněním vraždy. Baseballovou pálkou umlátil neznámou mužskou osobu během děsivě přesvědčivé simulace vraždy s animatronickou figurínou. Šokující událost v rámci vnímání „reálného násilí“ vykonává sám autor a samotnou možnost překročení základního morálního rámce zklidňuje důvěra ve formu institucionální prezentace.

K volbě motivů a témat Wolfson během našeho rozhovoru poznamenává, že jeho úmyslem je pracovat podobně intuitivně, jako když nacházíme inspiraci či témata v přírodě. Tím se do jisté míry i rafinovaně distancuje od jakékoli autorské kontextualizace, což podmiňuje odkazem na instinktivní rozhodování pro detaily ve svých dílech. „Když pracuješ záměrně na umělecké historii, nebo se snažíš zasazovat díla do kontextu, tak jsi i jejím otrokem. Snažím se proto během tvorby nemyslet.“ Vrstvení motivů od samolepek na auto přes obrazové koláže či asambláže v hliníkových rámech rozvíjí jeho poznámkový aparát s téměř sektorovou sériovostí otevírající dialog s okolím. V těchto zdánlivých detailech jsou skryty fragmenty z mozaiky scénářů k videím nebo animatronickým instalacím, které reprezentují i ekonomické vzorce našeho chování, kdy Wolfson limituje počet návštěvníků v galerii s ohledem na pozornost animatronických bytostí nebo madla a brýle virtuální reality.

Výstavním situacím předchází důkladné komponování díla, což Wolfson přirovnává k notám, k hloubce či výšce tónů a vzniklé frekvenci. Díla tak lze vnímat jako glosy, provokaci, nebo naopak jako jednotlivé vrstvy osobních poznámek, které jsou cizelovány v dokonalost celku soch a videí. Jordan Wolfson přitom není animátor ani vývojář robotů a umělé inteligence, jeho tvorbou prostupuje možnost očního kontaktu, ať už s animovanou postavou, robotickou tanečnicí, loutkou na řetězech nebo autorem samotným. Kontakt ústí ve zhmotnělé formy dialogů o rozporech, které nás obklopují, a Wolfson je zprostředkovává skrze nabourávání těchto situací.