Fotograf Magazine

Když v roce 1970 fotograf Lucien Clergue se spisovatelem Michelem Tournierem a kurátorem Jeanem-Mauricem Rouquettem zorganizovali v jihofrancouzském městě Arles první fotografický festival světa se třemi výstavami a jednou večerní projekcí, nemohli tušit, do jak gigantických rozměrů se jejich akce za půl století rozroste. Loňský ročník navštívilo rekordních 140 000 diváků a ten letošní jubilejní možná bude ještě úspěšnější. Jenom v oficiálním festivalovém programu byla rovná padesátka výstav, šest jich bylo v doprovodném programu a dalších patnáct bylo představeno v nedalekých městech Nîmes, Avignon nebo Marseille (a k tomu na 250 expozic velmi kolísavé úrovně zahrnoval festival Voies Off). Padesát let existence festivalu také mapovala výstava a speciální katalog, představující část festivalové sbírky autorských 3300 fotografií, které jsou dnes uloženy v muzeu Réattu a jsou všechny k vidění na internetu. 

Vedení festivalu letos výrazně reagovalo na loňskou kritiku neproporčního zastoupení žen snahou představit co nejvíce autorek. Ženy naprosto dominovaly v historické sekci, v níž letos bylo jenom relativně málo mužů (například Edward Weston či Lucien Clergue). K jejím vrcholům patřila skvělá retrospektiva Američanky Helen Levitt, premiérově uvedená loni na podzim ve vídeňské Albertině. Dodnes svěží černobílé záběry dětí z newyorských ulic už byly mnohokrát publikovány, ale expozice zahrnovala i řadu málo známých děl, která potvrzovala významné autorčino místo ve vývoji subjektivního dokumentu a taky v řadě případů i invenčního využití barev v dokumentární a portrétní fotografii. Na rozdíl od Albertiny však instalace v centru Vincenta van Gogha postrádala eleganci i kvalitní osvětlení. Špatné osvětlení bohužel poznamenalo i další výstavu ve stejné budově. Expozice Neretušované ženy představila snímky tří amerických autorek dnes už legendárních knih, které v 70. letech ukazovaly rozdílné ženské osudy. Susan Meiselas v knize Karnevalové striptérky (Carnival Strippers, 1976) se značnou ironií a současně i s velkou empatií fotografovala bizarní striptýzová představení žen na různých lokálních poutích a karnevalech v USA. Abigail Heyman ve své publikaci Vyrůst v ženu: osobní fotografický deník (Growing Up Female: Personal Photo-Journal, 1974) představila jeden z prvních výrazně feministických pohledů na mnohdy nedůstojnou roli dívek a žen na základě svých vlastních zkušeností. A konečně Eve Arnold do knihy Neretušované ženy (The Unretuched Women, 1976), kterou vydala až po své šedesátce, vybrala snímky žen různých společenských, rasových i náboženských skupin. Historické výstavy fotografujících žen však zahrnovaly i velmi slabou expozici avantgardní fotografky Germaine Krull, z jejíhož díla byly představeny jenom většinou zcela banální záběry z její cesty lodí z Marseille do Ria v roce 1941. Výstava mohla upoutat z historického pohledu exodem z okupované Francie, ale její fotografická kvalita stála hluboko pod úrovní konstruktivistických snímků, díky nimž je Krull slavná. 

A tak mezi výstavami žen nejvíce zaujala rozsáhlá retrospektiva české fotografky Libuše Jarcovjákové v impozantních prostorách odsvěceného gotického kostela svaté Anny, v němž obvykle probíhají výstavy světoznámých tvůrců. O arleském festivalu je přitom známo, že se v jeho programu fotografie ze střední Evropy moc neobjevují. K tomu, že letos tam tak zásadní místo dostala Jarcovjáková, samozřejmě přispěl akcent na fotografující ženy i 30. výročí pádu berlínské zdi, hlavní roli však nepochybně měla samotná kvalita a originalita díla. Když Martina Buláková loni poprvé představila tvorbu Libuše Jarcovjákové řediteli festivalu Samu Stourdzému, uvažovalo se jenom o malé výstavě. Ale když se Stourdzé podrobněji seznámil s rozsahem tohoto díla, požádal autorku a kurátorku její výstavy Lucii Černou o rozsáhlý soubor dvou stovek snímků z období 1970–1989, kdy Jarcovjáková s mimořádnou otevřeností vytvářela syrový fotografický deník svého sebedestruktivního hedonického života, plného alkoholu a sexu, tak odlišného od života většiny lidí v tehdejším normalizovaném Husákově Československu. Její snímky se svou nepřikrášlenou autentičností, nevyumělkovaností, častou neostrostí i naturalistickým používáním bleskového osvětlení radikálně lišily od humanistických sociálních dokumentů, jaké dominovaly v době jejích studií na FAMU i v celé české dokumentární fotografii. Jsou nebývale tvrdé a otevřené, místy až naturalistické, ale je v nich i autorčina upřímná snaha o hledání vlastní identity, hlubších vztahů, ukotvenosti. 

Jarcovjáková sice už od roku 1980 vystavovala a nedávno vzbudila velkou pozornost její autobiograficky pojatá kniha Černé roky, jejíž součástí byly i útržky z deníků, které si tehdy psala. Ale na mezinárodní scéně byla téměř neznámá. Tím větším překvapením byla její velká výstava v Arles s názvem Evokativ, na jejímž vzniku se podílelo i České centrum v Paříži. Přispěla k tomu také mimořádně důmyslná instalace, kdy autorka spolu s Lucií Černou tematicky rozčlenily instalaci do jednotlivých kaplí a po dvou dlouhých dřevěných stěnách uprostřed odsvěceného kostela. Důležitou roli v ní hrají kurátorčiny texty o souvislostech vzniku snímků i autorčiny fragmenty vzpomínek, ty však bohužel nejsou zahrnuty v knize, která k výstavě v Arles vyšla. Výstava Libuše Jarcovjákové vzbudila v Arles ohromný zájem už svou tematikou undergroundového života v socialistickém Československu, vždyť většina západních návštěvníků si ani nedokázala představit, že tehdy mohly v Praze existovat polooficiální gay kluby nebo že schizofrenie mezi oficiálním světem a soukromým životem mohla být tak velká. V mnohých nadšených recenzích (a vyšly i v těch nejprestižnějších denících typu New York Times nebo Libération) Jarcovjákovou srovnávali s obdobně otevřenou americkou fotografkou Nan Goldin. Ovšem česká fotografka její dílo v době, kdy snímky z expozice Evokativ vznikaly, vůbec neznala. 

Čeští tvůrci tentokrát nebyli v Arles zastoupeni jenom výstavou Jarcovjákové, ale i mnoha knihami na největší světové přehlídce fotografických publikací a řadou děl na gigantické přehlídce fotografií a fotomontáží Photobrut, kde byly představeny práce Karla Formana, Zdeňka Koška, Luboše Plného a Miroslava Tichého. A také v lucemburské expozici bylo možno najít českou stopu: vždyť jedna ze dvou vystavujících autorek, Polka Krystyna Dul, sice žije v Lucembursku, ale studuje na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Její soubor Rezonance, skvěle kombinující archivní snímky a autorské fotografie, ukazoval mnohovrstevnatý příběh o bývalém majiteli zámku, kde dnes ona bydlí se svým manželem.

K největším a nejvýznamnějším expozicím v Arles patřila retrospektiva francouzského fotografa Philippa Chancela s názvem Datazone. S ohromnou instalační nápaditostí, propojující různé styly a formáty fotografií, ukazovala varování před apokalyptickou vizí vývoje světa na různých ožehavých tématech. Ohromný úspěch měla také výstava Anonymní projekt: dům, v níž byly starší rodinné snímky neznámých britských fotoamatérů, vzniklé v posledních sedmdesáti letech, vtipně zasazeny do interiérů typického anglického domu. Jejím volným pokračováním byla expozice Domov, sladký domov, ukazující ve fotografiích Martina Parra, Daniela Meadowse a dalších autorů různé pohledy na typické britské rodiny a jejich domovy. Skutečným objevem i pro odborníky byla expozice avantgardních fotografií od Lászla Moholy-Nagye, Man Raye, Berenice Abbott a mnoha jiných známých i méně známých tvůrců, jež v meziválečném období zveřejňoval belgický časopis Variétés a jež po dlouhá desetiletí zůstávaly zapomenuty v archivu Institutu sociální historie Ansab. Objevná ovšem byla také výstava Bylo nás pět, která v muzeu Réattu ukázala práce amerických fotografů, kteří v 50. a 60. letech studovali v Chicagu u Aarona Siskinda nebo publikovali v časopise Aperture. K nepochybným vrcholům letošního festivalu patřila také objevná expozice Neklidná těla šestnácti fotografů z bývalé NDR, kteří podobně jako Libuše Jarcovjáková fotografovali neoficiální paralely k oficiálnímu umění komunistické diktatury. 

Ačkoli v Arles byla také řada slabších expozic, celkově je možno jubilejní ročník považovat za jeden z nejlepších v dosavadní festivalové historii.

Vladimír Birgus