Fotograf Magazine

Publikační počin Karel Otto Hrubý: Fotograf, pedagog, teoretik
doplňující stejnojmennou, precizně koncipovanou retrospektivní výstavu
uvedenou v Domě umění města Brna (5. 12. 2017–4. 3. 2018),
představuje komplexní profil brněnského fotografa, pedagoga, kritika,
propagátora fotografie, ale i jazzmana a v pozdějším věku i výtvarníka.
Práce na monografii a výstavě nebyla vůbec snadná. Autoři procházeli
veškerý materiál z pozůstalosti, zpracovali mnohatisícový archiv
negativů a především se osobností a dílem Hrubého zabývali zevrubně,
z mnoha úhlů pohledů, které nechtěly být a nejsou pouze objektivním
popisem. Paralelně se chopili tolik potřebné rekonstrukce příběhu
společnosti 2. poloviny 20. století, sevřené realitou komunistického
krunýře. Hrubý sám, stejně jako mnoho z jeho vrstevníků, byl členem
KSČ. Z retrospektivy je patrné, že měl autoritativní povahu, kterou ale
uplatňoval především ve svém odborném působení v roli učitele na
Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně, ve Svazu výtvarných umělců
nebo v amatérském Svazu českých fotografů coby publicista, kritik
a hlavně fotograf, oceněný mezinárodním titulem Excelence FIAP v Paříži.

Autoři výstavy Jana Vránová, Antonín Dufek a Lukáš Bártl rozčlenili
Hrubého dílo do průřezových celků Začátky, Nová budoucnost, Folklór
a tradice, Všední den, Krajina a Inscenovaná realita a v publikaci
tyto okruhy výrazně rozvedli a usadili do relevantních, hlubších
souvislostí. Stěžejní text Antonína Dufka definuje širokou škálu kontextů
fotografických obrazů K. O. Hrubého, odrážejících každodenní realitu 50.
až 80. let. Ve svých začátcích Hrubý čerpal z meziválečné avantgardy,
na kterou záhy navázal poetikou všedního dne. V paralele fotografického
profilu Hrubého a obecně brněnského fotografického zázemí
spojeného s dalšími výraznými osobnostmi jako byl Jan Beran, Miloš
Budík, Bohuslav Burian či Vilém Reichmann. Dufek současně situaci
československé fotografie rozebírá v mezinárodním kontextu a poukazuje
na uchopení dokumentu a sociální fotografie v USA a v západním
i východním bloku Evropy. Lukáš Bártl se zaměřil na analytickou rovinu
fotografií Hrubého. Z fotografií, především z kritických 50. let, čteme
podprahové odkazy a depresivní podtexty, vymezující se vůči tehdejší
společenské náladě a politické situaci. Od 60. let Hrubý posunuje svůj
zájem spíše k dokumentaci všednosti, každodennosti a krajiny s výrazným
a osobitým puncem umělecké fotografie. Jiří Pátek se v monografii
soustředil na Hrubého pozici fotografujícího kritika a teoretika. Ačkoliv
byl Hrubý levicově orientován, jeho texty jsou na rozdíl od Františk a
Doležala, Františka Čiháka nebo Lubomíra Linharta odpoutané od
servilnosti k bolševickým praktikám. Hlavní výsadou Hrubého byla
především kritika fotografických výstav v časopise Československá
fotografie. Zásadní byly texty o brněnské fotografii v celostátním
horizontu. Zcela primární poslání K. O. Hrubého v roli pedagoga akcentuje ve svém textu Miroslav Myška a komplexní pohled na jeho
profesní záběr doplňuje v biografickém shrnutí Roman A. Muselík. Svým
mimořádně kvalitním a precizním zpracováním je publikace vysoce
hodnotnou výpovědí o československé fotografii a spolu s grafickým
pojetím zcela vybočuje z běžné fotografické, monografické produkce.

Pavlína Vogelová

HRUBÝ, Karel Otto, Lukáš BÁRTL, Antonín DUFEK, Roman MUSELÍK, Miroslav
MYŠKA, Jiří PÁTEK a Jana VRÁNOVÁ. Karel Otto Hrubý: Fotograf, pedagog, teoretik.
Brno: Barrister & Principal Publishing, z.ú., 2017. ISBN 978-80-7485-148-3.