Fotograf Magazine

Simultánní perspektivy Lisy Byrne připomínají Eadwearda Muybridge, jeho studie mužů, žen a zvířat v pohybu, a na první pohled tak působí jako vědecký experiment. Fotografie rozkolísaných postav sledují obraz těla v čase. Snímky, které zachycují vzájemnou pozici dvou postav v různých okamžicích, působí jako matematický graf. Přesto se zdá, že této fotografické analýze nejde o vytváření měřitelných výsledků. Informace je zde vlastně spíše zamlžována než odhalována. Lisa Byrne si to dobře uvědomuje a poznamenává k tomu: „Pohybující se těleso ve fotografii při dlouhé expozici vytváří rozmazanou šmouhu. Rozmazání je selháním replikace předlohy, protože obraz se už nepodobá předmětu zobrazení.“ [ref]Lisa Byrne. Reference Book: 2007. Photographic Practice. London: Royal College of Art 2007.[/ref]

Neschopnost šmouhy replikovat skutečnost má za výsledek „nevědeckost“ těchto snímků. Šmouha vytvořená souvislou expozicí kamery obscury redukuje mnohost pohledů až na absolutní absenci pohledu. A vskutku, snímky jsou dezorientující, temné pozadí a absence jakýchkoli detailů v okolí protagonistů ještě zdůrazňuje jejich vytrženost ze skutečnosti. K vědeckosti mají daleko, namísto toho se snaží co nejpřesněji analyzovat jevy vědecky neměřitelné. Neusilují o popis mechanizmů lidského těla, chtějí vrhnout světlo na jeho vnitřní život, „tělo psychologické“ či ducha. Jak naznačuje výpověď samotné autorky, cílem jejího přístupu je „poznání vnitřního stavu prostřednictvím vytrvalé expozice.“ [ref]Byrne L. Simultaneous Perspectives (autorská explikace). London 2007.[/ref]

Těla samotná, přízračné průsvitné schránky zdánlivě zbavené vnitřností, se vznášejí se na pozadí husté, těžké černočerné temnoty. Prázdnota vesmíru, na jejímž pozadí světelná těla září jako nejjasnější hvězdy.

Fotografie Lisy Byrneové jsou až překvapivě plastické. Kamera obscura vytváří působivé vrstvení obrazové informace, které lze srovnat s opracováváním hlíny či kovu, při němž přispívá každá další vrstva k vytvoření iluze času a trojrozměrného prostoru v neustálém pohybu.

Anthony Gormley je sochař, který se zabývá zkoumáním vztahu těla k prostoru. V projektu Feeling Material (Cítění hmoty) se snaží představit nejrůznější síly, které vstupují do interakce s lidským tělem. Na vysvětlenou autor říká, že jeho sochařským záměrem je „zviditelnit vnitřní prostor těla jako prázdnotu… jako nehybné místo uprostřed spirálovitého energetického pole.“[ref]Gormley A. Feeling Material (autorská explikace). www.anthonygormley.com [/ref]

Podobně jako Gormleyho Feeling Material i snímky Lisy Byrne zbavují tělo jeho hmotné povahy, takřka ho obracejí naruby. Těla jsou tu pojímána jako nádoby plynoucího času, zatímco temnota, která je obklopuje, je projekcí vnitřního prázdna, projekcí nitra.

Analogicky popisuje sochař Anish Kapoor myšlenková východiska své série nazvané prostě Void (Prázdnota), v níž se i on zabývá vztahem mezi vnitřním a vnějším tělem. Niterné poznání podle něj vyjadřuje právě tento „negativní prostor“, či prázdnota uvnitř těla: „Prázdnota je vlastně niterný stav (…) Neexistuje nic temnějšího než tato vnitřní temnota. Žádná tma není černější než tma vnitřní.“ [ref]Button V (ed). L. Anish Kapoor. In: The Turner Prize. London: Tate Publishing 2007.[/ref] Domnívám se, že u Lisy Byrne i u Anishe Kapoora je tato temnota či prázdnota metaforou nevědomí.

V sérii Simultaneous Perspectives Set 1 nabývá duchovní aspekt autorčiných snímků až náboženského rozměru. Nahá těla položená na bílých plachtách připomínají obětování bohům. Lůžko se stává oltářem, nebeské světlo proudící dovnitř jakoby chrámovým oknem proniká temnotou místnosti. Zatímco zářícím středobodem obrazu plyne čas, černočerná tma obklopující „oltář“ zůstává strnule nehybná.

Lisa Byrne uvádí, že řada jejích děl je inspirována francouzskou filozofkou Simone Weil, která se ke konci života stále častěji obracela k víře. Podle Simone Weilové „právě díky prázdnotě našeho cítění je můžeme přesáhnout.“ [ref]Weil S. Gravity and Grace. London: Routledge 1952.[/ref]

Když přemítám o těchto slovech a dívám se na snímky z této série, připomínají mi předchozí práci Lisy Byrne z roku 2005, nazvanou Holy Mount (Svatá hora). I tato série je snímána dírkovou kamerou a znázorňuje strmící fasádu kostela, která naznačuje problematičnost autorčina vztahu k námětu díla.:: V Simultánních perspektivách nelze pominout teologické tázání, zabývají se však i ještě obecnější existenciální otázkou spojení těla a ducha, jednoty sil Jin a Jang. Má-li světlo v těchto snímcích vyjadřovat pohyb, krásu, lásku a vše živoucí, pak tma představuje temné vody nevědomí.

Marie France Kittler[ref]Autorka je umělkyně a teoretička působící v Londýně.[/ref]