Fotograf Magazine

Čtyřiatřicátý svazek knižnice Fototorst shrnuje to nejlepší z díla Petera Župníka (1961). Autorkou předmluvy je historička umění Lucia L. Fišerová (1977). Ta tvůrce uvedla do Fotografa před dvěma lety portfoliem (č. 12). I vzhledem k tomu, že se jedná o Župníkovo třetí album, dovolím si rozšířit reflexi mimo spolehlivě zaknihované poznatky.

Měl-li se stát Peter Župník hned na pražské FAMU jedním z nejvýraznějších představitelů slovenské fotografie 80. let, jak knihu inzeruje nakladatel Viktor Stoilov, podívejme se hlavně na otázku, proč vynikl právě on. V úvodu monografie čteme o Župníkových vrstevnících a krajanech, jejichž jména se dávno změnila v tvůrčí značky: Stano, Stanko, Švolík, Prekop, Varga… Svobodomyslnost živých obrazů, jež v éře atrofující totality inscenovali, nevyznívala jako vyhýbavost. Nezájem o zapojení tvorby do neuměleckých služeb byl pociťován co osvobodivý impuls a lehkost slovenského naturelu strhla mnohé české autory. Župník se ovšem od jmenovaných kolegů, studujících v Praze spolu s ním, nezaměnitelně liší. Oproti jimi užívaným středoformátovým, zpravidla statickým, kamerám vychází z možností pohotovějších přístrojů. Není divu, upřednostňujeli zachycování letmých postřehů a mentálních vznětů. Teoretička Fišerová pochopiteně župníkovskou studií k reportážním východiskům odkazuje. Více se ale věnuje tomu, jak umělec snímky posouvá mimo hranice reálu, když do zvětšenin vstupuje štětci.

Slovenská kultura proměnila v devizu to, že se pozůstatky minulosti – zejména v podobě čistoty fotografické technologie – nezanáší tolik jako česká, vázaná poutem vlastní klasiky silněji. Slovenská revitalizace surrealismu proběhla sice se zpožděním, zato nepostrádá inovace. Zrovna Župník je příkladem nad jiné zajímavým. Slováci kromě toho zúročili mnohé další zahraniční podněty: abstrahování, informel, op-art, konceptualismus, pop-art… Jestliže moderna fotografy vůči výtvarníkům emancipovala, pak s jejím překonáním obrátili pozornost k tvorbě jedinečných artefaktů, ctěných v galerijní sféře. Není to paradox?

Za výzvu meziválečné avantgardy platil internacionalismus a pokrok. Slovensko nebylo výjimkou. Přesto se ale zdá, že mnozí z tam zakořeněných umělců reagují na odcizenost. Viz i Župníkova vzpomínka na dětský ráj na Spiši v jednom z monografistkou citovaných rozhovorů: „Svítilo slunko, z jedné strany Tatry, z druhé Rudohoří, doma černobílé kočky a divotvorný Spiš okolo…“ A zde se hodí připomenout další osudovou okolnost: Župník se roku 1995 odstěhoval do Paříže a tam, coby otec tří dětí, zůstává.

Peter Župník patří k představitelům slovenské postmoderny poměrně volně, především generačně. (Slovákem vlastně není ani po jednom z rodičů.) Třebaže inklinuje k sférám výtvarné imaginace a dědičnými technologiemi kolorování či domalby srovnává tržní krok s oblíbenějšími figurálními výjevy, za rozhodující považuji, že málokdy spekuluje. Drží na romantická setkání s překvapivostí fantazie. Nepracuje v ateliéru podle náčrtků, nanejvýš stěhuje do záběrů stavební kameny zátiší. Peter sleduje niterné vize. Většinu děl datuje nadvakrát: prvním letopočtem odkazuje ke vzniku negativu, druhým k dotažení pozitivu. Anebo také k rozbřesku pointy v podobě názvu.

Josef Moucha