Fotograf Magazine

Martin Kollár: nic zvláštního

Když měl v roce 2001 v Pálffyho paláci v Bratislavě v rámci bratislavského Měsíce fotografie mladý slovenský fotograf Martin Kollár svou druhou samostatnou výstavu, vyvolala malou senzaci. Ve fotografii prakticky neznámý kameraman přišel s neobyčejně vyzrálou a osobitou prací, která narušovala mnohé ve střední Evropě zažité přístupy. Až dosud se v českém a slovenském prostředí věnovalo barevné fotografii jen pár ojedinělých osobností jako je Jan Ságl, Vladimír Birgus, Karol Kállay, Martin Marenčín nebo ve Spojených státech žijící Miro Suchý. A co bylo právě tak pro českoskovenský kontext netypické, Martin Kollár od počátku opustil tradiční dokumentaristický kánon zobrazování lidí, kterých si fotograf váží a se kterými sdílí životní hodnoty, případně s jejichž životním údělem sympatizuje. Přinejmenším od začátku 90. let byla v českém i slovenském prostředí dobře známa tvorba Martina Parra, ale teprve Martin Kollár dokázal tak výrazně a přitom samozřejmě vnést do fotografií humor a přes prvky absurdní konfrontace soustředeně vypovídat o životu střední vrstvy v transformujících se zemích bývalého východního bloku. Do té doby se o vnesení humoru a ironie do dokumentární fotografie pokusil jen Miro Suchý v souboru o amerických soutěžích psí krásy.

Bez nadsázky se dá tedy napsat, že Martin Kollár přímo podnítil silnou generaci slovenských fotografů, díky kterým dnes můžeme hovořit o slovenském dokumentu jako o výrazném soudobém fenoménu. Na začátku nynějšího století přišel se zájmem o současnou tvář Slovenska. Cíleně sledoval chvíle odpočinku a nicnedělání i masové formy zábavy většinové slovenské společnosti. Do zdejší dokumentární fotografie vnesl barvu, humor a někdy až ironii. A tak zatímco o slovenské dokumentární fotografii nebylo v porovnání s tou českou příliš slyšet, začátek nového století přinesl několik výrazných osobností mladé generace i v českém prostředí nebývalý organizační kvas. Nepochybně měla vliv na formování této generace dokumentární tradice českého fotografického školství. Řada dnešních výrazných slovenských autorů studovala na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě (Andrej Balco, Lucia Nimcová, Jozef Ondzik, Viktor Szemzö). Ale nepřehlédnutelný je na slovenské scéně také podíl autodidaktů (Andrej Bán, Alan Hyža, Dana Kaprálová, Martin Marenčin nebo Martin Kollár). Bezprostředně se o nárůst zájmu o slovenskou dokumentární fotografii zasloužilo občanské sdružení Slovenská dokumentární fotografie založené Andrejem Balcem, Andrejem Bánem, Petrem Brenkusem, Lubomírem Grochem, Alanem Hyžou, Martinem Kollárem, Martinem Marenčinem a Jozefem Ondzikem. Iniciovali vydání knihy a výstavy Rodinný album.sk, která ve výběru Colina Jacobsona široce a poměrně komplexně zmapovala slovenskou dokumentární tvorbu v 90. letech.

Pro další léta se ale ukázalo ještě důležitější, že sdružení rovněž podnítilo vznik dvou poměrně velkorysých dokumentaristických grantů, které nemají v české, ale ani ve středoevropské fotografii obdoby. Zatímco první z nich zaštítila Agentura Vaculik Advertising, druhý udělovala bratislavská nezisková organizace Institut pro veřejné otázky (IVO), která dávala vybranému fotografovi roční grant na fotografování proměn současného Slovenska. Práce na grantu byla každoročně završena autorskou publikací, která tvořila pandán k poněkud suše bilancující souhrnné zprávě o stavu slovenské společnosti. A právě tento grant získal na rok 2001 Martin Kollár a výsledkem byla v úvodu zmíněná výstava. Odklonem od tradičních témat a důrazem na barevnou fotografii a především na sarkastický humor, jenž byl pro tradiční humanistickou fotografii jen těžko akceptovatelný, předznamenal a výrazně ovlivnil i další: Lucii Nimcovou, Andreje Balca i Jozefa Ondzika.

Kniha z nakladatelství Actes Sud přináší velmi úzký výběr 32 fotografií. Přibližuje Kollárův zájem o „transformaci východní Evropy“. Tematicky, vizuálně i některými snímky vychází ze stejných kořenů jako výběr pro slovenský grant. Přibylo k nim několik snímků z Moravy, Rumunska, Maďarska a Litvy. Projekt o „Nové Evropě“, jak o něm autor píše na svých stránkách, tak retrospektivně reflektuje starší Kollárovu tvorbu. Od té doby byl Martin Kollár nominován na Cenu Oskára Čepana, začal pracovat pro francouzskou agenturu VU a především místo kinofilmu přešel na střední formát a tato změna s sebou přinesla
i proměnu ve výrazu – cíleně pracuje se strnulostí, zastaveným dělem, někdy i režijním přístupem. Vytvořil dva soubory z Ameriky, snímky ze svateb v Číně, o vojenských kuchařích ve východní Evropě, pracuje na knize o Evropském parlamentu a na Slovensku fotografuje oddávající ve svatebních síních úřadů.

Kniha se připravovala několik let. Za tu dobu se stala malým ohlédnutím za Kollárovou starší tvorbou, retrospektivním ohlédnutím za ukončenou kapitolou, za tou částí jeho díla, které mělo tak výrazný vliv na slovenskou, ale i českou fotografii.

 

Martin Kollar: Nothing Special. Text Katarína Kerekešová a Peter Kerekeš, Actes Sud, Arles 2008, 104 stran.

Tomáš Pospěch